Matrjoška

Když jste žena tří mužů, tak se musíte jó ohánět.

Nebo rozkrajovat.

V pátek jsem měla jen ty dva menší, protože velký muž odjel už za tmy a ohlásil příjezd až na tmu noční. Odpoledne jsem chtěla strávit kvalitním zdobením perníků, které jsme měli napečené už z předešlých matko-synovských seancí. Selhala však zásobenost domácích potřeb a místo zdobítka, které by zajistilo, že tahy cukrem půjdou jako tužkou číslo 1, mi paní prodavačka chtěla vnutit olejničku, že prý to teď lidi berou.

Zůstala jsem bez plánu.

Venku hnusně. Hnusně a tma už ve 4, kdy jedu s vyzvednutými kluky domů. Projíždíme kolem obchodu, kde prodávají stromky.

"Koupíme si stromek a nazdobíme ho? Není to moc brzy?"

"JO! Není!" a menší "Jo! Bobit, stom bobit!"

Jonáš důležitě prochází kolem vystavených stromů a vybírá. Mikeš chce smrk, který je opadaný již před zabalením do síťky, takže za těch dvěstě si odnesete útlý kmen a vůni lesa, což není zas tak málo. V peněžence málo a říkala jsem si, že když vyberu peníze z bankomatu, tak nakonec propadnu pocitu, že nutně potřebujeme jedli první kategorie za tisícovku.

Nechali jsme si ořezat a zabalit jedli za polovinu, mezitím jsem šla přikurtovat kluky na zadní sedadla a doufala, že stroj pojme i strom.

Legrace. Přední sedadlo jsme sklonila jako na muchlovačku a svalila na něj jedli. Kluci dostali záchvat smíchu, protože matka se nedostane k řadicí páce, ta je v lese, a oni na sebe taky nevidí, protože větev. Naštěstí to máme domů kousek, a tak matka dojede s jedničkou a dvojkou. Celé odpoledne trávíme rozmotáváním světýlek, naháněním feny, která chce sežrat skleněné baňky i slaměné provazy. Jonáš fascinovaně kouká na blikačky a tiše říká: "Bobíme, bobíme, svítí, nesvítí..." Mikovi pomáhám navlékat háčky. Jonášovi zabraňuji sundávat to, co už je připevněno. Není kam spěchat.

Čas jen s nimi.

Sobotu jsem věnovala svému muži, aspoň část. A ta co chyběla, tu jsem dověnovala v neděli ráno.

"Tak, co? Půjdeme někam?"

"Moc se mi nechce..."

"Díky Bohu!"

Čas jen s ním.

Neděle se tak nějak roz(ne)dělila. Ráno jsem si vyzvedla staršího, zatímco otec jel pro mladšího, vytáhla ho na bazén, kde mě nechal plavat a povídat si s "tetou" a mezitím on bavil Emičku a házel šipky. Jonáš ještě těchto kvalit nedosahuje. Po plavání se nedolo jinak, než jít na vývar a palačinky. Po 4 společných hodinách, usedáme do auta, povídáme si o spolužácích, potápění se, vánočních dárcích i rozvodech.

"Mami, že se nerozvedete?"

"Jak tě to napadlo?"

"Nechci, abyste se rozváděli!"

"Já se taky nechci rozvádět."

"Někdy se hádáte."

"To nejsou velké hádky, to jen tak zvyšujeme hlas, protože si myslíme, že se neslyšíme."

"Katryn má nového tatínka a teď má její mamka dítě v břiše a Katryn má dostat napomenutí učitele. Ona strašně zlobí. Třeba stojí uprostřed cesty a nejde..."

Čas s Mikem.

Večer jsem se vykašlala na zdobítko, vyšlehala bílky s cukrem, kus hmoty obarvila na růžovo, něco na modro a nechala i bílou, ať to tu nemáme úplně jako na vietnamské tržnici. Všichni tři jsme u perníků vydrželi asi 30 minut. Nejdřív to vzdal Mik pod tíhou vlastních neúspěchů. Nechal nám na plechu rotu panáčků, nechyběl ani pán beznohý, protože starší prohlásil, že i postižený musí mít své místo. Když jsem prohlížela další výtvory, našla jsem i pána šikmookého a pána bezhlavého, ten je prý však definitivně mrtvý, protože bez hlavy to nejde, víme?

Jonáš k mému údivu patlal každou hvězdičku, která mu pod ruku přišla, občas něco olíznul (matka hysterka viděla jen tančící salmonelu) a nikdy mi nezapomněl ukázat, co se mu povedlo.

"Jony, tady jsi to odfláknul, přimaluj tam něco!"

"JO?"

"Ano."

"Bobím."

Ta poslední fotka, je jeho perníček. Dmu se pýchou ;)

Nakonec jsem u "bobení" zůstala sama, děti naložila do vany, ať si to užijou zase oni sami spolu. Já se těšila, že čas se pomalu nachyluje, kdy budu sama. SAMA.

M jako matka. M jako milující manželka. M jako matrjoška. Od velké po malou. Různé velikosti, stejné em. Matrjoška končí panenkou, která už nejde rozdělit. Tou, co v pase nezlomíte. Malá, ale moje. M.

linkuj.cz vybrali.sme.sk