Vybrat jedinou fotku, která by obsáhla celou náladu a dojem z Barcelony a okolí není jednoduché. Nakonec jsem sáhla po téhle mozaice z parku Guell, protože je poskládaná z jednotlivých částí, stejně jako byl tenhle výlet.
Je na ní modrá s bílou, barvy moře a majáku, u kterých jsme byli každý den. Voda se pod náporem větru vlnila a tříštila, ale byla teplá a kdyby platany přilehlé aleje nepouštěly barevné listy, nikdy byste nehádali, že podzim je i u nich.
Když si na tuhle kachli šáhnete, ucítíte, jak je vyhlazená, kolik dlaní už přejelo po okrajích, kolik objektivů na ni zaostřilo a kolik zad se o ni opřelo. Tu vyhlazenost cítím doteď. Na pláži byl zlatý hrubozrnný písek, který mi odrbal nohy lépe, než jakákoliv pedikérka, slunce udělalo peeling celého těla a slaná voda vybělila nehty i zuby. Další dávka pocitu vyhlazenosti přišla díky dětem, které se netopily, nepotřebovaly doktora ani nepadaly z balkonů při nočních pokojových večírcích. Ty vrásky, které mám normálně ze školy se jim podařilo vyhladit. Příjemný botox.
Vím, že celá tahle pohoda bez nepříjemností není náhoda a já jsem za ni vděčná. Moc jsem si přála odpočinout, ale představa, že dělám dozorce 40 studentům v zemi, jejímž jazykem nevládnu, mě naplňovala spíše úzkostí. Nakonec mě ten týden nakopnul na další školní rok minimálně. A do té doby snad vymyslíme další exkurzi. Díky!