Přistižena při činu

Někdy jdu raději žehlit nebo smažit řízky, jen abych nemusela být se svými syny v jedné místnosti.

Někdy si strašně přeji, abych chodila z práce domů tak pozdě, abych je jenom převlékla do pyžam a přečetla krátkou, asi tak dvouminutovou pohádku.

Někdy bych Jonášovi dovolila tři zmrzliny po sobě, jen aby neremcal a neječel.

Někdy dávám Mikulášovi nesmyslné kapky pro pár neuklizených věcí na stole.

Někdy bych byla raději, aby muž odjel do práce v pondělí a přijel až v neděli. Nemusela bych tak vymýšlet, co navařit, které tričko potřebuje vyprat a vyžehlit, a neiritovaly by mě věci pozůstalé na lince po jeho ledničkových nájezdech.

Někdy si zoufale přeji, aby se nám zaběhl pes a už se nikdy nevrátil.

Někdy ani kafe a čokoláda nezabírají.

Někdy si to i dokážu zanalyzovat.

Někdy se omluvím.

Někdy se poučím.

Někdy mlčím.

Někdy.

Tasemník píše Zmarchrobovi - Chyceni na háček

Drahý strýčku Zmarchrobe,

omlouvám se, že jsem tě zanechal dva týdny v nevědomosti, ale samotná cesta se nám trochu protáhla díky nekonečným odkladům na letišti, které zapříčinilo nějaké islandské smetí ve vzduchu. Konečně taky pořádný oheň, že? Kdybys věděl, jak je Ženeva plná důkazů o nepřítelově umění tvořit, nikdy bys tady nechtěl jet. Lidé chodící kolem jezera, koukající na hory obalené mechovou zelení, celí utetelení z té krásy? Jeden by zvracel. Člověk, který kouká na klidnou vodní plochu a zelené kopce, má podezřele mírumilovné myšlenky a snaží se vstřebávat okolní krásu (fuj), stejně jako vzduch co dýchá. Ta velikost a majestátnost nedělá našinci dobře a velmi nám znepříjemňuje práci. Konečně jsem ale pochopil, proč jsou do odlehlých přírodních končin nasazovány jen naše elitní jednotky.

Celý článek

Zmarchrob píše Tasemníkovi - Chce se mi zvracet

Celý článek

Nebezpečné paragrafy

Minulý pátek jsem si nechala Mika doma, protože mu nebylo dobře, v průběhu dne se vyhajcoval na teplotu, ve které by se i zelený čaj vyluhoval, takže jsem si gratulovala, že jsem ho ve své přísnosti neposlala do školy. U osmileťáka si totiž přestávám být jista, zda v těle řádí virus nebo koprovka na školu. Bereme-li v potaz, že už máme květen, není se čemu divit. Mí studenti ve škole taky přestali pracovat s prvním sluncem a každou hodinu se mě snaží přemluvit, že bychom se učili venku, rozuměj – já si budu na lavičce v parku povídat s kluky a holky si vyhrnou tílka, aby si opálily pupky. Melanomy jsou hnusné, a proto jsem zatím podlehla jen jednou.

V pondělí jsem naklusala k doktorce, která nařídila paralen a mucosolvan (na stěry bylo ten den pozdě, takže diagnostikovala virózu). V úterý jsem ještě dokoupila bioparox, protože to harakiri, které jsem viděla v Mikově krku já, jsem diagnostikovala po housovku na něco mezi lupusem a angínou.

Ve středu už bylo dítěti veseleji, takže se nudilo, Avatara jsem koupila už den předtím, tak jsem vytáhla rydla, že si uděláme linoryty. Dítě se do toho zabralo s fortelem podobným dědovi kudličkovi, poryl nám kromě dvou tabulí lina i fungl nový stůl, ale vzhledem k tomu, že každé dřevo si má s sebou nést nějakou tu historii, nedělali jsme z toho s mužem velkou hitparádu. Ve středu odpoledne volám Emily, že bych se stavila, protože keramička dílnu má a v ní i staré lino. Návštěva, která trvala necelých 20 minut mě stála 20 tisíc korun českých + dvě hodiny v dešti, kdy jsem čekala na dopraváky. Někdy stačí pár minut, aby se vám nějaký frajer opřel do auta, ujel a vy měli ze dveří boulderovou stěnu.

Nicméně, aspoň mám zkušenost s tím, jak se zachovat v této situaci, což bylo určitě obohacující. Taky se můžou poklepat po rameni všichni policisté, protože kluci z dopravky byli milí a úslužní, ačkoliv prd vypátrali. Nakonec i ten pán z pojišťovny, co ani nemrknul a vypsal mi papír, za které budou nové dveře, se ukázal jako kabrňák.

Zpátky k nebezpečnosti paragrafů; měla jsem spoustu času, který jsem chtěla věnovat slohovým pracím, které jsem z nedostatku vůle odložila na noční stolek před týdnem. Po dvou A4 se mi udělalo fyzicky špatně, odložila jsem červenou prupisku a šla uklidit balkón. Ten den jsem opravila 5 slohů a kromě vyklizení balkónu s ještě povánočním bordelem, jsem upekla bublaninu a odmastila troubu. Více slohovek jsem nedala. Chtěla bych vám něco ocitovat, ale obávám se, že byste nevěřili, že učím na gymnáziu. Četla jsem něco svému muži, protože jsem přestala věřit vlastnímu úsudku a chtěla jinou zpětnou vazbu někoho nezaujatého. Vše bylo nakonec glosováno povzdechem, že ti frajeři nečtou a ty internety jim dávají co proto. Budu si muset sepsat, co jim k tomu řeknu, aby nebyli příliš deprimovaní, pořád věřím na pozitivní motivaci, ale budou psát, že budou utahaní jak šňůra od záchoda! Musela jsem tento obrat použít, a tím zdravím šéfa, Zdéňu P. ;)

V té spoustě času jsem zavolala i do jedné realitky, protože nám zase rozkvetly třešně a všechny prodávané nemovitosti vypadají o něco lépe, než je tomu doopravdy. Teď je otázkou, jestli k té dvacítce za dveře se přidá ještě pár milionů, protože to, co jsme viděli, se nám líbilo tak, že jsme si dokonce sepsali pozitiva a negativa našeho případného odsunu. Nebudu vás obtěžovat detaily, ale pokud to vyjde, tak tento paragraf označím za nejdražší týdenní péči o dítě v historii
.

Tasemník píše Zmarchrobovi - O Švýcarsku a tabulkách

Celý článek

Dopis Mikuláškovi, aneb kluci z naší třídy

Celý článek

Zmarchrob píše Tasemníkovi - velikonoční podpásovka

Celý článek

Tasemník píše Zmarchrobovi - O Heleně

Celý článek

Zmarchrob píše Tasemníkovi - Koketa a Chciúspěch

Celý článek

Ranní nelíbání

Mikeš nás budí před sedmou. Potácivě vstávám, abych nachystala svačinu, zkontrolovala dětem chrup a oblíkla Jonáše, než se Jakub dá dokupy. Mladší ještě chrupe. Bodejť by ne, když včera slupnul dithiaden jako velký chlap a zapil to jen jedním lokem – tahleta vášeň v léčivách (nic mu nepřijde odporné, nechutné nebo nespolknutelné) se asi taky dědí.

Mik jde potichu do pokojíku, začíná se oblíkat a Jonáš se v postýlce slastně protahuje. Kuká na bráchu a aby nevyšel z rytmu začíná skloňovat jediné a nejdůležitější slovo – "autíko, autíko, autíka..."

Po pár hmatech a minutách už nabízím Jonášovi baťoh s Pepinou, aby si tam důležitě uschoval králíka a bandasku, za což dostávám extra mateřské body. Jonáš spokojeně postává v předsíni, svírá popruhy a mumlá si: "Mám batoh, mám batoh!" Definitivně zapomněl, že NECHCE do jeslí.

Mikulášovi věnuji poslední dobře míněné rady, aby se snažil vyhýbat všem kamarádům, kteří by se mu jevili jako nakaženi rýmou a kašlem.

Já: "No nic Miky, prostě dneska ještě nikoho nelíbej, jo?"

Mik vážně: "No tak to nevím, jak to půjde."

Já – opřená o futra nemám slov.

Tasemník píše Zmarchrobovi

Celý článek

Bezžlučníková zdraví!

Pevně doufám, že tímto příspěvkem uzavřu zdravotní anabázi tohoto roku a dostanu se i k jiným tématům než špitálům a elevaci jaterních testů.

V úterý mě bratr zavezl do nemocnice, tam si mě chvilku přepinkávalo příjmové oddělení s anesteziologickou ambulancí, ale nakonec jsem vyfasovala noční košili s čtyřlístky a postel na chirurgii. Ani jsem si nevybalila knížku, když přišla sestra, aby mi obinadly ovázala nohy (punčošky došly) a na nočním stolku mi do kalíšku odsypala jeden uklidňovák před operací. I bez něj jsem byla klidná. Za a) nemocnice mi nijak zvlášť nevadí a bílý plášť mě neznervózňuje, za b) na postup operace jsem se dívala na youtube a za c) necítila jsem duchovní rozpoložení na to, že by tohle měla být má poslední hodina ( nějak jsem si zafixovala, že až přijde, tak budu vědět
). Jaképak štráchy.

Opiát mě trochu ovínil, takže jsem si ještě sundala všechno potřebné, abych se před dveřmi operačního sálu nezamotala do krajek, a čekala jsem na sestru. Ta mě svezla k bílému stropu se zelenými kachlíky, já se přehoupla už ve své obnažené verzi na jinou postel a čekala jsem na chirurga. Ten se za mnou ještě zastavil, jestli jsem si to prý nerozmyslela a že si ještě zajde na oběd, protože hladový chirurg – poloviční vrah, takže jsem mu popřála dobrou chuť a nechala se přikrýt další dekou, abych neumrzla.

Opiáty jsou skvělé v tom, že čas je jako mýdlová bublina plná barevných skvrn. Chvíli koukám na zelené kachle a mluvím s chirurgem a prásk, už přeskakuju na operační sál, rozhlížím se po lidech (jenže prd vidím, protože nemám čočky), cítím, jak mi obvazují nohy černými řemeny, naproti mě je okno jako výkladní skříň a nade mnou světla jako v Národním. Opiát je taky výborný v tom, že je vám šumák, že se tam rozvalujete nahatý před několika cizími lidmi. Však co, nohy jsem si oholila...Je jasné, že lidé požívající různé omamné látky, nemohou vést monogamní život.

Narkóza kupodivu nechutnala po česneku.

Probouzím se, mám zimnici, dostávám další deku a chirurg slavnostně oznamuje, že všechno dobrý a že mám tři miniřezy a žádný drén a jsem tedy nadstandardní případ. Asi bych mu měla dát vajíčka a flašku slivovice, ale jsem ráda, že mám na sobě tři duchny a konečně je mi trochu tepleji. Nevděčnice jedna!

Pak už mě sestry převezly na pokoj, oblíkla jsem se zpátky do čtyřlístků a mohla se napít čaje. Další dvě hodiny byly dost krizové, snažila jsem se napsat zprávu svému muži, že všechno dobrý, ale dozvuky narkózy ze mě udělaly dost slušnou trosku. Chtělo se mi zvracet, ale měla jsem příkaz nevstávat sama z postele, navíc, v pokoji byly návštěvy, tak jsem je nechtěla vystrašit. Vydržela jsem do odchodu posledního hosta, pak se vypotácela do koupelny a zkusila si zazvracet s třemi řezy v břišní dutině. Lahůdka. Nebudu vás mučit podrobnostmi, ale pokud budu muset ještě někdy na operaci, zkusím jim říct, ať mi namíchají jiný koktejl, tenhle mi vážně nesedl!

Po třech dnech mě pustili domů. Na pokoji se vystřídaly různé pacientky, žlučník, křečáky, ledviny, staroba... Jednu devadesátiletou bábinku jsem si chtěla odvézt domů, tak byla skvělá. Místo toho ji její dcera zajistila místo na psychiatrickém oddělení jiné nemocnice. Své mamince, která je v devadesáti letech z velké části samostatná, chodí, vidí, slyší, sama se umyje a žije v pokoře před Bohem. „Chtěla bych ještě vydržet do května, holčičko! To bych měla dost kytek na hrobě!“ Její odjezd jsme obrečely společně s jednou ošetřovatelkou, která jen v rámci kodexu slušného chování neposlala „dcerku“ do prdele.

Jako nejmladší na pokoji jsem dostávala dobře míněné rady, jak se mám chovat ke svým nohám, abych neskončila s křečáky jako Mississippi, jak se mám vykašlat na práci a být doma s dětmi, protože to uteče strašně rychle a děti se na mě vykašlou. Jak se mám pokusit ještě o dceru, protože ti kluci v dospělosti mají od mámy odstup a jak dělat pohankové karbanátky v kelovém listu.

Píšu si ;)

Celá ta zkušenost byla přínosná i pro mého muže, protože musel zůstat s nemocnými dětmi sám doma, což by bylo v dřívějších dnech něco nemožného. Nicméně se s tím popral na výbornou, o chlapce se postaral, uvařil, pohrál si s nimi i bebína léčil. Do toho venčil psa a po nocích pracoval. Chlapci ani pes si nestěžovali.

Kdyby na to přišlo, obešli by se i beze mne. A to je dobré vědět!

Zmarchrob píše Tasemníkovi - dopis III.

Celý článek

Zmarchrob a Tasemník vstupují!

Celý článek

Nitro

Nikdy jsem si nepomyslela, že to tady povedu tak hlubokomyslně, že před vámi odhalím své pravé vnitřní já. Tadá a po pár letech i tuto domněnku můžu hodit za hlavu. Jen si říkám, když se hned v lednu takhle obnažím, co příjde v březnu? O září ani nemluvím! Tenhle rok začíná opravdu zajímavě.

Dříve než se dostanu k samotnému obrázku, je třeba vzít to trochu popořadě, abych si i jako šedesátiletá nedůchodkyně dokázala udělat představu, jaké to tenkrát bylo. Někdo (bratr) to třeba může naopak vzít jako varování, kam to nemá nechat dojít.

Celý minulý týden mi nebylo moc dobře. Připadala jsem si jako neschopa, takže jsem nic moc neříkala, ale snažila se vypoklonkovat aspoň Jonáše do postele o něco dřív. Navíc se ozvala spousta lidí, co chtěla něco přeložit, doučit, sejít se. Muž se rozhodl věnovat mi víkend a odjel s chlapci k rodičům. V sobotu v noci jsem dostala nechutný záchvat, který trval do rána, takže neděli jsem prospala. Normálně jsem schopná pár hodin po záchvatu fungovat, ale tentokrát ne. Bolel mě celý trup, už jsem nebyla ani schopná diagnostikovat, odkud to vychází. V pondělí se balím do práce, ale píšu si číslo na chirurgickou ambulanci, že z práce zavolám a domluvím se.

Nejsem schopna se pořádně oblíknout. Představa, že stojím 45 minut krát xy před děckama a něco říkám, mi zvedá žaludek. Volám do ambulance, tam mě objednávají ještě na ten den. Mám špatný pocit z toho, že nejsem dostatečný hrdina a nejdu do práce, ale to už mě muž skoro kope do zadku, jaký jsem debil a ne hrdina.

V ambulanci natrefím na Mirka Dušína, vážně! Na první pohled člen Skautu, Sokola i Orla v jednom. Koukne na mne, sepisuje diagnózu a diví se, proč jsem tak dlouho odolávala, než do mne někdo řízne. Tiše pípám, že původní dr., který mi dělal ultrazvuk pravil, že operační řešení v odstupu cca 8 týdnů, které ještě neuběhly. Mirek mě posílá na předoperační, protože svým šarmem okouzlil od anesteziologa až po primáře a objednává mě na čtvrtek. Nestačím mu ruce líbat, protože představa, že za tři dny už bude po všem a bude jen líp, chutná tak sladce.

Oběhnu si kolečko předoperačního vyšetření a při bloudění po chodbách jedné velké nemocnice děkuji Bohu, že jsem relativně zdravá, protože to není jednoduchá štace. Ve chvíli, kdy jsem běžela z rentgenu na kardio, mě i napadlo, jestli tohle není vlastně taková selekce – přežijete-li předoperační polní běh -můžete na operaci. V potaz berte ještě fakt, že jsem dva dny nejedla a od půlnoci nepila.

Mirek si na mě ještě pro jistotu bere telefon, že mi zavolá, kdyby se něco změnilo, jinak se uvidíme ve čtvrtek v sedm v Třinci. Dostaveníčko. Mávám.

Za dvě hodiny mě už přechází úsměv, protože vidím na displeji Mirkovo číslo a vím, že nevolá, aby se mě zeptal, jestli mám raději bílé nebo červené víno. Operace zrušená, mám tak zvýšené hodnoty jaterních testů, že bych měla správně být žlutá. Odkazuji na kvalitu make-upu. Na středu mi objednal ERCP a posílá mě na google (nevím, co mě prozradilo), prý jen si mám vybrat, kde se chci nechat hospitalizovat. Je mi jasné, že do Havířova nepůjdu, i kdyby mi tady měli jen ostříhat nehty, takže prosím o Třinec, kde Mirek normálně pracuje. MUDr. mě uklidňuje, že zákrok sice není úplně chutný, ale může mi hodně ulevit od bolesti a prý se tím potvrzuje, že nejsem hypochondr a bolesti jsou oprávněné. Děkuji pěkně. Dostaveníčko č.2. Típ.

V úterý si jdu k obvoďákovi pro nemocenský lístek. Dostanu pár dobře míněných lekcí o tom, jak jsem neměla jíst, to co jsem jedla a co mi způsobilo tyto potíže. Jako kdybych byla přesně ten typ, co si maže chleba se sádlem, zapíjí to kořalkou a v noci projíždí McDrivem. Panenko moje, vždyť já byla kolik let vegetarián, smažené jídlo nemám ráda a tvrdé od svého stužkovacího večírku nepiju. Nicméně dokážu si představit, že se mému žlučníku možná nelíbilo období, kdy jsem jako vegetarián nesnesla tofu ani sóju a vynahrazovala to kupou arašídů. Asi rok jsem si dávala arašídy, jablko a HODNĚ špatné kávy. No nic. Jasně, že za to můžu já. Obvoďák mě ještě vystraší tím, že většina lidí to vyšetření snáší dost špatně. A pak přejdeme na lehčí konverzační téma:

Dr. "Tak vy učíte?"

V. "Ano, češtinu a angličtinu."

Dr. "Angličtinu, hhhmmm, to bych potřeboval."

V. "Až se dám dokupy, tak se třeba ozvěte, dávám i soukromé lekce."

Dr."Víte, měl bych tady zrovna jedno slovíčko. Nevíte, co je to FISTING?"

V."Ech." (moc dobře vím, co je fisting, ale nejsem si jistá, jestli je tohle trapné nedorozumění, nebo zkouška, klasické WTF?) "No, fist je pěst, takže by mohlo jít o sloveso v průběhovém tvaru, jako zatínat pěst, ale taky je to jeden vulgární výraz."

Dr. "Ano? No tak to jsem nechtěl, že....ech"

V. se rozmýšlí a: "No co už, však jste doktor, fisting je výraz pro sexuální stimulaci, kdy zavádíte pěst do vagíny, např."

Jsem na sebe skoro hrdá, že jsem prošla testem. MUDr. se nervózně směje. Copak já vím, co projíždí za servery? Já jsem jen posloužila jako výkladový slovník. Beru složku a loučím se.

Ve středu jedeme ráno do Třince, tam mě hospitalizují, nenechám se navlíknout do rozpáraného eráru, oblíkám si svoje pyžamo a čekám na sanitku, která mě převeze zpátky do Ostravy na vyšetření. Absurdní? Ano, ale neptejte se víc.

Při ERCP vám vystříkají krk lidokainem, nebo něčím takovým, takže za chvíli ho moc necítíte a polykat jde o poznání hůř. Položí vás na levý bok, ruce za zády, prý abyste si nechtěli ten šlauch vytáhnout nebo třeba ubalit doktorovi. Do úst vloží něco jako náustek. Lehce ošálí nějakým opiátem. Hlavu mám jako v mlze, takže se soustředím na podřadnosti typu – obě sestry mají stejné naušnice, hongací kuličky od Swarowského, asi jsou to kamarádky. Mají na sobě rozkošné zástěry s dětským designem, aby nebyly ozářeny retgenem a doktor je asi nastydlý, protože si ani nesundal flísovou bundu. Mezitím už je matrixovská trubice se sondou uvnitř a není to úplně přijemné, ale nemůžu říct, že by to nějak ohromně bolelo. Čas ubíhá jinak než normálně, protože jsem měla pocit, že tam neležím ani deset minut, když bylo po všem. Hodiny mluvily o 40 minutách. Vytáhli mi jeden malý kamínek, o kterém ultrazvuk mlčel a který blokoval žlučovod. Proto ta žluč v játrech a proto ty špatné výsledky. Další sanita mě veze zpět. V ní leží opravdu žlutý pán.

V nemocnici zůstávám další dva dny, protože hodnoty klesají pomalu a protože jsem nenáročný pacient, který nesmí nic jíst a pít, takže na mě všichni šetří a přitom střádají bodíky (moje konspirační myšlenka!).

Mirek Dušín měl pravdu v tom, že ERCP je docela v pohodě. Jediné, co by mohli vymakat je ten povrchový materiál toho šlauchu, protože po vytažení mě dva dny bolel krk. Na druhou stranu chápu, že pro spoustu lidí to musí být procházka peklem, nechci nic zlehčovat. Taky měl pravdu v tom, že se mi uleví. Je mi o dost lépe než v pondělí! Možná slabá jako moucha, ale zato může žlučníková dieta a ne ercp.

Další týden se s ním zase uvidím (asi už vážně požádám o autogram), oběhnu si poloviční předoperační a třeba konečně už i k té opravdové operaci dojde, protože žlučník musí ven.

Už se těším!

Odstup

Od léta jsem díky žlučníkovým veselohrám něco zhubla. Nerada se vážím, takže vlastně ani nevím přesně kolik a ono to není moc podstatné. Zajímavé je, že hubnu, aniž bych se nějak strašlivě snažila, což je pro spoustu lidí nedosažitelným snem. Pochopitelně, když máte strach, že jídlo, na které si děláte příchutě, by nemusel žlučník kvitovat s povděkem, tak se na to prostě vybodnete a dáte si suchý rohlík. Bolesti, které žlučníkové záchvaty provázejí a které nejsou nesrovnatelné s porodními, vás naprosto odvedou od hlubokých myšlenek o tom, cože jste dneska vlastně jedli a jestli nemáte hlad. Nemáte. Jste tak rádi, že je vám na chvíli dobře a že vám břicho nesvírají křeče, že absolutně nemusíte myslet na jídlo a užíváte si toho, že jdete ven s dětmi a nestojíte v předklonu v horké sprše, polykáte algifen a modlíte se, aby zabral, aby UŽ zabral. Mysl a v tomto případě strach dokážou divy.

Díky neexistenci váhy (fuj hnusná věc, co vám bere iluze), jsem úbytky zaznamenala díky plandavým riflím a komentářů kolegů ve škole. Sama, když se dívám do zrcadla, vidím pořád sebe.

A ten pohled je zarážející. Vím, že jsem do pásku vyklepla dvě dírky a že na štítku kalhot je konfekční velikost, kterou jsem měla naposledy před narozením Mikeše, ale tohle jako kdyby oči neregistrovaly. Vidím sebe. Tu, na kterou koukám každý den, pořád jsem to já, nikdo jiný, štíhlejší nebo jinačejší. Nedokážu zaznamenat rozdíl. Stejně jako nevidíte, jak vaše děti vyrostly a vy zestárli.

Často nám chybí odstup.

Musíme poslat dítě na týdenní tábor, abychom po jeho návratu pochopili, že už není žádný malý troubelín a začali se k němu taky tak chovat.

Musela jsem odjet na týden do Španělska, aby Jonáš konečně pochopil rozdíl mezi mnou a „tatu“ a začal říkat „máma“.

Je dobré pobýt jinde, aby člověk viděl, jak je jeho domov útulný a jak má svou osobitou vůni a vzpomínky. Nebo, aby prozřel v jakém hnusném prostředí vychovává své děti a že kořeny nekořeny, asi by bylo lepší použít křídla.

Někdy nestačí odcházet a odstup je třeba provést na papíře. Sepsat si ztráty a nálezy.

Kolikrát jsem si posteskla, co všechno nemám, ale teprve, když si sepíšu, co vše mi tento rok dal, tak koukám, jak je sloupek s mínusy trapně krátký.

Jonáš se naučil běhat, nepotřebuje přes den plíny, posledních pár dnů přežil i bez dudánka a začal konečně mluvit. Má kudrliny, manipulativní náturu a smysl pro rytmus. Je zdravý!

Mikulášovi povypadaly přední zuby, porostly nohy a začala ho bavit matematika. Má dokonalou hlavu, a proto ho můžu brát strojkem na milimetr. Umí stojku, provaz i výkop nad hlavu. Neumí odmlouvat a zatím na nás nevyplazuje jazyk za dveřmi. Je zdravý!

Jakub má práci, která ho baví a nutí ho přemýšlet, kam dál. Neotravuje nás už kanceláří v obýváku, a proto ho máme zase o něco raději. Po dlouhých měsících vybral auto, které je k potěše a třicátníci by si měli dělat radost.

Myslí na mě. Je pozorný a do autluku si zapisuje, co bych ráda.Všechny kontroly u doktorů vyšly dobře. Je zdravý tak, že bychom možná i hypotéku dostali!

A já? No já mám přece ty o velikost menší rifle a to vydá za další souvětí ;)

Pak je tady pár věcí, na které ani odstup nepotřebuji.

Jsem vděčná, za přátele, kterých je jako šafránu, ale jsou a dělají můj život přesně tak barevný jako to koření.

Jsem ráda, že jsme měli odvahu odejít z církve, která pro nás nebyla radostí a našli si místo, které je ve zrodu, což není jednoduché, protože musíme odhodit pohodlí a znovu něco „stavět“, ale možná to náš duchovní život potřeboval.

Miluji svoji rodinu, ačkoliv je pro mě někdy těžší prokazovat lásku právě jim. Chtěla bych se v tom zlepšit. Dokud je čas.

A abych nekončila tak pateticky. Zcela bez odstupu musím konstatovat, že ačkoliv už mám dost peněz na to, abych mohla nakupovat v normálních obchodech, tak není nad radost, když najdu nějaký model v sekáči za pětadvacet. A i když můžeme jít každý víkend do restaurace, tak není nad patlání palačinek s kluky za zády. A třebaže si můžeme zaletět s mužem na eurovíkend kamkoliv po Evropě, tak sladší je odevzdat děti rodičům a prospat se doma, být spolu, potichu, nahlas, sami

Přeji Vám, aby rok 2010 byl tak vyvážený, jak se tváří. Díky za Vaši přítomnost tady, že se vracíte, i když já nic nepíšu. Polepším se. Jednou...

Matrjoška

Když jste žena tří mužů, tak se musíte jó ohánět.

Nebo rozkrajovat.

V pátek jsem měla jen ty dva menší, protože velký muž odjel už za tmy a ohlásil příjezd až na tmu noční. Odpoledne jsem chtěla strávit kvalitním zdobením perníků, které jsme měli napečené už z předešlých matko-synovských seancí. Selhala však zásobenost domácích potřeb a místo zdobítka, které by zajistilo, že tahy cukrem půjdou jako tužkou číslo 1, mi paní prodavačka chtěla vnutit olejničku, že prý to teď lidi berou.

Zůstala jsem bez plánu.

Venku hnusně. Hnusně a tma už ve 4, kdy jedu s vyzvednutými kluky domů. Projíždíme kolem obchodu, kde prodávají stromky.

"Koupíme si stromek a nazdobíme ho? Není to moc brzy?"

"JO! Není!" a menší "Jo! Bobit, stom bobit!"

Jonáš důležitě prochází kolem vystavených stromů a vybírá. Mikeš chce smrk, který je opadaný již před zabalením do síťky, takže za těch dvěstě si odnesete útlý kmen a vůni lesa, což není zas tak málo. V peněžence málo a říkala jsem si, že když vyberu peníze z bankomatu, tak nakonec propadnu pocitu, že nutně potřebujeme jedli první kategorie za tisícovku.

Nechali jsme si ořezat a zabalit jedli za polovinu, mezitím jsem šla přikurtovat kluky na zadní sedadla a doufala, že stroj pojme i strom.

Legrace. Přední sedadlo jsme sklonila jako na muchlovačku a svalila na něj jedli. Kluci dostali záchvat smíchu, protože matka se nedostane k řadicí páce, ta je v lese, a oni na sebe taky nevidí, protože větev. Naštěstí to máme domů kousek, a tak matka dojede s jedničkou a dvojkou. Celé odpoledne trávíme rozmotáváním světýlek, naháněním feny, která chce sežrat skleněné baňky i slaměné provazy. Jonáš fascinovaně kouká na blikačky a tiše říká: "Bobíme, bobíme, svítí, nesvítí..." Mikovi pomáhám navlékat háčky. Jonášovi zabraňuji sundávat to, co už je připevněno. Není kam spěchat.

Čas jen s nimi.

Sobotu jsem věnovala svému muži, aspoň část. A ta co chyběla, tu jsem dověnovala v neděli ráno.

"Tak, co? Půjdeme někam?"

"Moc se mi nechce..."

"Díky Bohu!"

Čas jen s ním.

Neděle se tak nějak roz(ne)dělila. Ráno jsem si vyzvedla staršího, zatímco otec jel pro mladšího, vytáhla ho na bazén, kde mě nechal plavat a povídat si s "tetou" a mezitím on bavil Emičku a házel šipky. Jonáš ještě těchto kvalit nedosahuje. Po plavání se nedolo jinak, než jít na vývar a palačinky. Po 4 společných hodinách, usedáme do auta, povídáme si o spolužácích, potápění se, vánočních dárcích i rozvodech.

"Mami, že se nerozvedete?"

"Jak tě to napadlo?"

"Nechci, abyste se rozváděli!"

"Já se taky nechci rozvádět."

"Někdy se hádáte."

"To nejsou velké hádky, to jen tak zvyšujeme hlas, protože si myslíme, že se neslyšíme."

"Katryn má nového tatínka a teď má její mamka dítě v břiše a Katryn má dostat napomenutí učitele. Ona strašně zlobí. Třeba stojí uprostřed cesty a nejde..."

Čas s Mikem.

Večer jsem se vykašlala na zdobítko, vyšlehala bílky s cukrem, kus hmoty obarvila na růžovo, něco na modro a nechala i bílou, ať to tu nemáme úplně jako na vietnamské tržnici. Všichni tři jsme u perníků vydrželi asi 30 minut. Nejdřív to vzdal Mik pod tíhou vlastních neúspěchů. Nechal nám na plechu rotu panáčků, nechyběl ani pán beznohý, protože starší prohlásil, že i postižený musí mít své místo. Když jsem prohlížela další výtvory, našla jsem i pána šikmookého a pána bezhlavého, ten je prý však definitivně mrtvý, protože bez hlavy to nejde, víme?

Jonáš k mému údivu patlal každou hvězdičku, která mu pod ruku přišla, občas něco olíznul (matka hysterka viděla jen tančící salmonelu) a nikdy mi nezapomněl ukázat, co se mu povedlo.

"Jony, tady jsi to odfláknul, přimaluj tam něco!"

"JO?"

"Ano."

"Bobím."

Ta poslední fotka, je jeho perníček. Dmu se pýchou ;)

Nakonec jsem u "bobení" zůstala sama, děti naložila do vany, ať si to užijou zase oni sami spolu. Já se těšila, že čas se pomalu nachyluje, kdy budu sama. SAMA.

M jako matka. M jako milující manželka. M jako matrjoška. Od velké po malou. Různé velikosti, stejné em. Matrjoška končí panenkou, která už nejde rozdělit. Tou, co v pase nezlomíte. Malá, ale moje. M.

Na konec tohoto týdne

Minulý zápisek by mohl mít pokračování, ale napíšu jen, že všechno to trápení má původce. Jmenuje se konkrement, leží mi jinde než v žaludku a mám i jeho fotku.

Bylo docela divné ležet na zádech a koukat na obrazovku, kde se vecpalo moje břicho a nevidět tam malé dítě, které mi jednou bude říkat: „Tatu!“ Paní doktorka nicméně zářila stejně, jako kdyby i konkrement byl takový pěkný plod, na kterém snad ona by mohla mít podíl, protože vítězoslavně zvolala: „Je tam!“

Uf, na jednu stranu se mi ulevilo, že všechny ty křeče nejsou jen ze stresu, protože si nejsem úplně jistá, jak bych s tím dál naložila. Nicméně, odcházet po pár minutách s papírkem, kde se úplně na konci píše – operační řešení výhledově, taky není úplná výhra.

No nic, zatím se držím u diety, už jsem riskla i restauraci a k chlebu si dala plátek sýra, který mě nezabil. Pomalu zapomínám na pachuť algifenu. Pokroky!

Tenhle týden byl trochu mrákotný. Špatná zpráva o člověku, kterého jsem vůbec neznala, ale jehož žena je mi virtuálně blízká, jejíž blogy čtu a kterou považuji za velkou hrdinku, nebo snad hrdinu, protože v ženském rodě to zní pořád nějak deminutivně, tak ta zpráva mě rozhodila společně se stovkami jiných, kteří nechápou, kam se jeden život může ubírat.

Ve středu jsem zaběhla do antikvariátu, že si koupím něco, abych nemusela myslet na to, jak ta ženská může teď žít a co její děti a kolik toho může jeden člověk unést a proč, proč... V regálu ležela Anna Karenina za pětatřicet, tak jsem po ní chňapla a za těch pár dní jsem znovu a naprosto propadla tomu pomalému tempu vyprávění, malým ale podstatným odbočkám, vypravěči, který vás nenechává na pochybách, a problémům, které jsou mi tak vzdálené, že si nemusím lámat hlavu se ztotožněním se. Potřebovala jsem se odreagovat od nejasností světa a jeho smyslu. Tahle klasika pomáhá. A dnes jsem si k žehlení týdenních praček pustila Solaris od Soderbergha. Kdysi jsme na něm byli spolu s mužem, to byly ještě časy, kdy jsme byli schopni jít na film dohromady a užít si to... Líbil se nám, i když ho tolik lidí kritizovalo. Není to žehlicí fílm. Často jsem jen koukala a málem si upálila prsty. Moc se tam totiž nemluví, o to víc je výmluvná kamera a hudba. Taky tam zazní básnička Thomase Dylana: Death shall have no dominion

V češtině mi zní jen verše: I když milenci zmizí, láska zůstane...

A panství smrti pomine...

Milá D., moc na tebe myslím a přeji hodně síly!

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud křečovitý.

Od září mě bolí břicho. Diagnostikovala jsem se na žlučník, který se stal asi hromosvodem všech stresů, které si nehodlám připouštět. Začalo to všechno tím, jak jsem se osamostatnila, dostala jsem vozidlo a mnoho chytrých doporučení typu: jezdi opatrně. Když ti nejde zařadit jednička, nepanikař, rychle si přeřaď na něco jiného a ono to tam zapadne. Parkovat se naučíš časem. Najdi si čas a někam si vyjeď, nemůžeš jezdit jen po tomhle městě (tuto radu naprosto miluju, zvláště tu část s časem) apod.

Do toho logistika rodiny, kdy oba velcí pracují, oba malí ještě potřebují asistenci a pes je mistr v překážení a v tom nejpodlejším načasování, kdy hodit šavli na koberec v obýváků.

Nejhorší jsou rána, kdy se snažím vypravit jednoho školáka, který pravidelně vytahuje v 7.20 nějaký tajný papír, na kterém je třeba žádost o surovou nit na „dnešní“ hodinu výtvarky. Jonáš, který je asi tak samostatný jako všichni členové Mama hotelu, mi zdárně ukrajuje drahocenné minuty, kdy bych si mohla třeba vypít kafe, pořváváním: „Ci papu! Ci auto. Ne to auto, TO auto! Tutu? Mámo, KAUU (králík – nejčastěji uvězněný mezi šprušle postýlky, takže já jsem volána k záchraně)!“

Oblíkám se na úplně poslední chvíli, protože mám strach, že se o mě jedno nebo druhé dítě opře rukama od jogurtu. Hrůza, když zjistím, že to, co jsem si před spaním vymyslela jako kreaci k oblečení, mi nesedne a já se potřebuju z riflí přehodit do sukně. Permanentně chodím neučesaná, protože hřeben už je prostě nadstandard. Stresy, kdy docela slušně upravená rvu batole do zimních bund, čepic a pohorek, takže jsem i po 20 vteřinách docela zplavená a to mě čeká cesta do jeslí, kde ho zase z těch věcí musím dostat a narvat na něj erárek, což není tak strašidelné jako třeba fakt, že jsem před tím 10 minut hledala místo k zaparkování, protože jesle jsou v zóně nepřátelské vůči začínajícím řidičům.

Škola už je vlastně pohoda.

Ze začátku jsem měla křeče z jídla. Přesmažený langoš na koupališti. Octové čipsy, do kterých jsem jen tak letmo hrábla. Česnek. Vejce.

Pak jsem se začala hlídat, zamávala smaženým, česnekovým, tučným i půlnočním pochutinám a břicho přestalo reagovat na jídla a našlo si jiné záminky. Třeba cestování. Nebo úplně něco neidentifikovatelného. V hlavě mám pocit, že fajn, že je to dobrý a všechno zvládám, ale něco uvnitř si to nemyslí.

Táta se teď na mě díval a pravil, že není lepší diety, než když se člověk bojí něco sežrat! Táta o tom ví svoje.

V létě jsem si říkala, jaké by to bylo pěkné dostat se na váhu z období vysokoškolského zkouškového období. Už jsem skoro tam. Nikdy jsem nečekala, že to budu muset vykoupit algifenem ukrytým v kabelce, plandavými riflemi a horkými vanami ve tři ráno.

Mohla bych psát taky o tom, že už skoro dva měsíce se různě kluci střídají v tuberáckém kašli a chlap si občas užene taky nějakou lahůdku, ale nebudu, protože to je stejné tam i onde. Prostě, tenhle podzim je jedna velká křeč.

Čivava na oslavě

Tak nevím, buď stárnu, nebo se ze mne stává čivava, ale místo, abych popřála mamince hodně štěstí, zdraví, živijó a rozezpívala všechny dokola, tak jsem rozbrečela sebe a spoustu jiných.

Byla jsem totiž dojatá už při předávek darů a nechala jsem se rozsekat faktem, že jsem tak vděčná, že mámu mám, že JI mám! Tak jsem všem řekla o tom, že prý lidi se stávají dospělými, až když přichází o své rodiče a že máma o ně přišla brzo a že to pro ni bylo a je těžké a že já jsem sobec ( to už řvu, matka a spoustu jiných taky), nedokážu skoro dopovědět, ale chci jen říct, že jsem sobec a že si pro nás s bráchou přeju, abychom nikdy v tomto směru nedospěli, že jsem sobec a že chci být dítětem a že chci, aby tady byla dlouho, DLOUHATÁNSKY!

Uplakaná máma konstatovala, že ji budou muset odstřelit. Beru ji za slovo.