hanele

Velikonoce by měly být o nových věcech. Netřeba lpět na kameni, tmě a zatuchlině, když víme, že je síla, která zátaras odvalí a nechá prostoupit světlo i do největší tmy. Tolik k mému duchovnímu vyznání, že věřím ve vzkříšení. Teď už k tomu, že jsem spíše člověk omylný, takže když jsem si chtěla upravit blog, aby se mi lépe četl (ano, mně, prosím!), tak jsem si smazala celou původní šablonu. Nebo to aspoň tak zatím vypadá. Hlavní inspektor a technik v této rodině je daleko a konzultace neproběhla.
Celou tuto tragédii jsem vzala jako znamení, že je čas se přestěhovat. Však víte, že pořád něco hledám a sháním a chci měnit adresy.
Třeba to bude stačit aspoň v té virtuální rovině!
Všichni jste vítáni!
hanele do puntíku

ZKouším se znovu nakopnout. Láduju do sebe rybí tuk v jantarových tobolkách, abych se zbavila virózy, která se mě drží už týden a která si zalezla do každého kloubu v mém těle, takže se cítím jako po půlmaratonu, ačkoliv jsem nikdy neběžela nic delšího než dvanáctiminutovku na školním hřišti, která mě vždycky ujistila v tom, že neumím běhat. Zajímavé je, že spoustu věcí, které neumím, mám touhu se doučit. S během zůstává jen údiv nad tím, že některým lidem to opravdu dělá dobře! Kluci mě označili za nevhodnou k velikonočnímu zevlování na chalupě, abych taky někoho nenakazila, a nechali mě napospas prázdnému bytu a minimálnímu množství kofeinu. Doktor mi nenapsal ani vycházky tak to skoro vypadá, že snad budu muset přejít na tein...V noci jsem si stáhla Bratry Karamazovy, abych si je znovu před maturitami přečetla a měla tak čerstvý příliv myšlenek k Dostojevskému. A četla jsem do 3 do rána, protože je to pořád nářez. Některé knížky se s mými přibývajícími léty mění, už nevím, co mě na nich kdysi uchvátilo, nedokážu se začíst, ale Dostojevský se drží. Co drží, pevně stojí, neohrožená pozice klasika, který přečůrá většinu těch pisálků, co nám objasňují dnešní svět. Taky jsem kolem půlnoci projela manželův pokus o 365 foto projekt z roku 2006 a moc dobře jsem se pobavila. Je až s podivem, jak jedna fotka denně může po letech odhalit, jak jsme tenkrát žili. A protože nejsem schopna se dokopávat k žádným velkolepým blogerským výlevům a nechci, aby blog úplně vyhnil, dávám si šanci, že s 365 to třeba bude aspoň chvíli fungovat. Navíc, byla by strašná škoda nevyužít všech těch filtrů a hejblátek, které různé aplikace na iPhonu poskytují!

Ve čtvrtek jsem se sešla s kamarádkami, abychom pod rouškou noci probraly všechny naše ne/vztahy, děti a jejich ne/moci, pracovní ne/morálku (workoholismus je téma), ne/dostatek oděvů na jaro natož na léto (všechny), mezinárodní situaci, ne/legálnost české justice (kamarádka je z advokátní kanceláře) a pak se aspoň za něco z toho pomodlily, protože co už taky jiného. Nebylo mi z toho tak lehko, jako když se sejdeme na pivo/víno, jenom tlacháme a pak se společně doprovázíme zimomřivou tmou na tři světové strany, ale i klasik předurčil lehkost bytí k nesnesitelnosti. Vypadá to, že čtvrtky budou už takové.
Zdá se, že svět je v obrovské křeči, momentálně viditelnější než v posledních měsících. Přemýšlela jsem nad osobními krizemi a nutně jsem dospěla k blogu. Když jsem procházela největším harakiri v manželství, dohnalo mě to k založení si blogu. Chtěla jsem se vypsat. Ne pro lidi, jen pro sebe, uspořádat si myšlenky, přijít na to, co vlastně chci. Po pár zápiscích se naše krize s Jakubem přehoupla do dramatičtější úrovně díky tomu, že muže zavřeli na několik měsíců do nemocnice a on sám začal psát blog.Tuberák je pevně zakonzervovaný, má dobrý konec a je to jako film, který jste viděli už několikrát a je vám u něj hezky, ačkoliv první 2/3 jsou dramatické a ona není s tím, co má být, nebo všude stříká krev a diagnóza je děsivá, ale vy znáte ten konec a to vědomí nadějeplné poslední třetiny vám dá sílu přehoupnout se přes kostrbatý úvod.
Na blog už dávno nepíšu žádné ze svých osobních krizí a proher. Na to mám moleskinové diáře. Mám dva, ale píšu si je už víc než 5 let. Je to totiž jednoduché. Někdy je období, kdy se to, co prožívám, nedá psát na blog – nechci třeba děsit svoji babičku (stále netuším, jak se k tadytomuhle dostala), a píšu do diáře, do data, které zrovna je. Pak se třeba půl roku nic neděje, moleskine je odložen, maximálně si znamenám zásadní zvraty, jako je třeba odstavení dítěte od prsa, protože nikdy nevíte, na co se vás jednou snacha zeptá ;) A pak přijde další krize a já se vydrápu opět do Moleskinu a když se třeba stane, že už není 2008 ale 2010, tak si to jen poznačím, aby to nevypadalo, že mám pořád jen špatné období...No a nakonec je moleskine z půlky poškrtaný a jsou v tom tři roky našeho života a jako čtení je to docela pozitivní. Kdybych si to nepsala, tak si to nepamatuji a možná bych měla pocit, že každá z těch přicházejících krizí je nová a nepřekonatelná. Ale takhle to prolistuji a zjišťuji, že obvykle už tady něco takového bylo a jak jsme se tam dostali a co s tím...
Kdyby to šlo, doporučila bych světu pořídit si vlastní moleskine.
A kdybych mohla, tak bych chtěla, aby některé blogy už byly stejně zakonzervované jako je tuberák. Moc bych si přála, aby moje kamarádka Gabka už mohla dopsat blog, který je teď plný boje s rakovinou. Aby si v něm už mohla jen nalistovat konec a vidět, že jsou všichni pokupě a že je dobře. A to stejné bych přála i Ezrovi,co učí rakovinu plakat a kterého s mužem čteme už roky a on je na tom podobně jako Gábinin syn, jen už jede druhé kolo, žije v New Yorku a má dar udělat ze všeho, na co šáhne, krásu.
Začala jsem modlitbou a taky jí končím.
Někdy se totiž nedá dělat nic jiného.

Dnes jeden kamarád napsal na sociální síť, že je rád, že je bezdětný, protože svět je svinské místo na to, aby do toho zatahoval ty malý bezbranný tvory, a že fakt, že mu nebude mít kdo vydělávat na důchod, si máme strčit za klobouk.
Chtěla jsem na to nějak zareagovat, ale nakonec jsem se rozhodla nešlápnout do vosího hnízda, víme, jak to podle Švédů dopadá...
Místo vtipné repliky se mi jen vybavily dva nedělní okamžiky. Dva krátké rozhovory s mými malými muži.
Mikuláš je pozvaný na narozeninovou oslavu své spolužačky. Přišel za mnou s tím, že druhý kluk, co tam měl jít s ním, je nemocný a že on tam bude jediný chlap.
Mikuláš – Tak já nevím, mami, mám tam jít? Když tam budu sám? Honza je nemocný.
Máma – No nevím, rozhodni se sám. Ale pokud ti to připadá trapné...
Mikuláš – Trapné...No, jo máš pravdu.
Máma – Mám?
Mikuláš – Máš, odmítnou pozvání je úplně trapné, takže jdu...

Byla to vlastně klička nedorozumění, ale hezky nám rozuzlila dilema.

Večer jsem se koupala s Jonášem v moři z bublin, on byl správcem sprchy a vrchním přibublávačem. V jeho třech letech je to ještě naprosto legitimní aktivita, která ovšem plodí rozmarné hlášky.
Máma – Nelij mi to na vlasy, nechci je mít mokré...
Jonáš – Dobře mami, zaliju ti prsíčka, to aby ti vyrostla...

Zpátky k bezdětnému kamarádovi. Docela jej chápu. Zločin je jeho denním chlebem, on jej snad ani tak moc nepáchá, jako se jej snaží vypátrat, přestěhoval se z bodré Moravy do vymazlenýýý Prahýýý a na krku má krizi třicátníků. Hádat se s ním nebudu, ale závidět taky ne ;)

Po všech těch letech co s různou intenzitou jezdíme po nemovitostech k prodeji, jsme se rozhodli, že si nalijeme čistého vína. Možná, že nejsme schopni rozhodnout se pro ten jeden jediný možný dům.
V prvním byla dřevomorka úplně všude. Navíc o něj stála i kamarádka a já nechtěla pokazit kamarádství – naivka. Soňa si nakonec koupila dům o několik let později se všemi různými poklady, ale dřevomorku si nechala ujít. Kolem toho úplně prvního domu jezdím skoro každý den, míjím ho při cestě do Mikulášovy školy a říkám si, jak se tam asi těm, co se nebáli ho koupit, žije.
Spousta dalších domů mi spadla do kategorie – KUČA. Těch je totiž v našem chudém kraji nejvíce. Vesnické chalupy z 30. let, kdy lidem stačily dvě obytné místnosti a spousta chlívů. Najdete v nich sice šedesátky stěny a někdy i krásná původní kachlová kamna, ale taky nízké stropy, které jakoby tlačily na hlavu, na myšlenky, špatně se tam dýchá. Bojíte se, co odhalí rekonstrukce. Když už je někdo opraví, stropy se na rozdíl od ceny nezvednou a navíc musíte bojovat s polským rustikalismem, kterému tady propadá čím dál více lidí.
Ve skupině KUČ jsou taky domy ze 60.-70. let, které jsou buď velkolepé betonové sluje, obehnané zrazavělými tújemi a s neefektivními prostornými schodišti na úkor koupelny, nebo okály, které sice spousta lidí rekonstruovala, ale můj muž se děsí azbestu a jiných záhadných látek, které jsou prý v těchto domech jako doma. Nedávno jsem v jednom byla a zůstala jsem paf z důmyslného půdorysu – všechno dávalo smysl, každý metr byl k použití, sklep prostorný. Ale ve chvíli, kdy jste se opřeli o deseticentimetrovou stěnu, objal vás pocit vertiga. Dojem, že při silnějším poryvu větru se vám tahle papírová rekonstrukce poskládá jako domek z karet.
V létě jsme už skoro koupili. Nebyl to dům snů. Jakub šponoval cenu, protože jedině tak to dávalo smysl. Nakonec to všechno odstřelilo takovou silou, jakou bylo šponováno. Velmi rychle a úplně do pryč. Muž jezdí kolem téhle nemovitosti do práce. Nikdy mi nezapomene sdělit, že jsme měli obrovské štěstí, protože teď přes zimu tam lidi hnusně topí kdovíčím a jsou tam MLHY, i když všude jindy svítí slunce. Opět jsme zachráněni!
Minulý týden jsme koukli na dům ve Štramberku, který nám učaroval, protože je v nás kus nějakého sebemrskačského romantismu, takže když nemovitost volá – jsem národní památkou na spadnutí, bez garáže zato s miniaturní zahrádkou – máme tendence se do ní zamilovat. Naštěstí byla tak malá, že by nám byla těsná i bez dětí. Chvíli jsme nad tou možností uvažovali, ale pak ji zavrhli. Jonáš je přeci jen ještě malý na internátní školku...
Včera jsme jeli do Příbora. Nikdy jsme nad těmito směry ve smyslu stěhovacím neuvažovali, ale dům byl levný, po rozvážné rekonstrukci, blízko centra, s výhledem na kostel a s gymnáziem za rohem. Navíc, narodil se tam Sigismund! Jenže věděli jste, že v Příboře na náměstí, které pláče zašlou slávou, nemají jedinou slušnou kavárnu? Zato mě překvapila Dárková síň Edita s původní výlohou ze 70.let. Když budu chtít retro, projdu se po našem sorelovém boulevardu!
A tak je to s námi a s naším stěhováním.
Abychom nebyli smutní a unavení, dohodli jsme se s mužem, že to budeme brát jako nového, společného koníčka. Nemáme totiž žádného, kromě peskování dětí a psa! Jezdíme po realitách, stáváme se experty na místní ceny, šindelové střechy a měděné trubky. Baví mě, že bez jediného proneseného slova dokážu rozpoznat, co mi muž po ukončení prohlídky řekne. Je v tom jednota, ze které až mrazí :)
Až jednou budu moc drzá, vyhodí mě z práce a naučím se o něco lépe lhát, budu se moci velmi zodpovědně hlásit na post realitního makléře pro většinu Moravskoslezského kraje.
A jednou třeba vejdeme do domu, kde po prvním pohledu na festovní dřevěné podlahy bude všechno jasné a my si to ani nebudeme muset říct. A ten bude náš :)

Nemám ráda otázky typu: „ Jaká je vaše oblíbená kniha? A co film? Hudební skupina? “ Na tyhle otázky neexistují jednoduché odpovědi, vždycky k tomu musíte něco dodat a obvykle ještě cítíte pocit viny, že jste vynechal toho a onoho, a šmankote, co jsem to za křesťana, že nevyhrknu bibli na první místě, protože je to přece kniha knih, no ne? Jenže, vemte si to slovo – oblíbený/á/é – když ho převalujete dostatečně dlouho na jazyku, působí jako cucavý bonbón, co vydrží strašlivě dlouho a jehož příchuť vám připomíná lenivé prázdniny u babičky, kde ležíte v trávě, posloucháte šumící hmyz a nemáte nic jiného na práci než vymýšlet, co vám připomíná mrak napravo od kostelní věže. Oblíbená knížka je ta, co jsem přečetla dvacetkrát a stejně si ji při každé chřipce znovu vezmu do postele, aby mi zvedla náladu. Nebo ta, kterou potáhnu na dovolenou, protože na pláži se prostě tahle čte nejlépe. No a nesmíme zapomenout na fakt, že existuje řada nepřečtených knih, které se derou na polici oblíbených, jenže jsem je ještě neotevřela, ale chceme jim dát šanci, protože spousta lidí už je na té polici má... Vidíte, je to komplikované!
Ale zkuste se mě zeptat na oblíbené ovoce! Nejen moje, ale celé naší rodiny! Tak široká ta otázka může být a já dám úplně jasnou odpověď, protože není nic jednoduššího a průzračnějšího.
Mikuláš od svého narození nejí ovoce ani zeleninu, až na výjimku – jablka (červená nejlépe).
Jonáš to má s otravou z ovoce a zeleniny podobně, ale každý den vyžaduje jablko, na barvě nezáleží – jablko musí být oloupané a vcelku. Drží ho v malých tlapkách jako veverka, co objevila kokosový ořech, a pomalu ho okusuje předními zoubky.
Momo, mezi osmou a desátou večerní upadá do spánkového vegetativního stavu, kdy s ní nepohne ani bagr. Nevidí, neslyší, jen se někde ve snech prohání snad ještě s vlčí smečkou po Urale. Ale zkuste jít do kuchyně, vzít škrabku, jablko a udělat první tah odloupnutí. Pes, který je na druhé straně bytu, se v okamžiku vztyčí a rychlými přískoky je u vás i se svým neodolatelným pohledem. Momo je skromná, spokojí se s ohryzkem. Muž ji včera odvezl k rodičům na chalupu, protože tady je lazaret, a já se v noci přistihla, že čekám s ohryzkem, až se fena přivalí. Ta chvilka, než mi došlo, že pes tady není a že já budu muset vstát a jít hodit ohryzek do koše, byla jako most do budoucnosti. Jako když si uvědomíte, jaké to bude, až ten pes tady nebude. Ta natažená ruka s ohryzkem, pro který si nikdo nepřijde.
Muž má jablka rád, zvlášť ta ze Silicon Valley. Včera měl náš telefon narozeniny, takže se na počest podíval na Steva, když uváděl iPhone na scénu. Překvapilo mě, jak si člověk rychle zvykne na všechny ty vychytávky, přirozené ovládání, obrovský displej a aplikace; jakoby to tady bylo s námi odjakživa. Nedávno jsem svému muži říkala, že jsem tak ráda, že žiju právě s ním, protože mě nutí být v technologickém střehu. Kupuje mi čtečku, i když ví, že jsem nostalgická konzerva, která by se nikdy nevzdala papírového valu, co máme v obýváku. Trpělivě mi vysvětluje, co všechno zmůžu pomocí klávesnic jabkoQ apod. Nadšeně mě volá při každém vystoupení pana Jobse. Nebýt jeho, jezdím ve staré felicii, doma mám atari a nikdy bych nepropadla ebayi.
Jeden by si myslel, jak jsou jablka obyčejná...
Jak pro koho ;)

Drahý strýčku,
omlouvám se za zpoždění zpráv ode mne, ale rád bych se pochlubil, že jsem absolvoval dvoutýdenní kurz sebeovládání a determinace na oddělení Likvidace. Tomu říkám opravdové svátky!
A do toho samé dobré zprávy od mých svěřenců, no posuď sám.
Helena běhá po doktorech, jedny testy, druhé testy, neustálé měření tlaku a odběry krve, které jen posilují její hlubokou úzkost o bezpečí a správný vývoj dítěte. V této geografické oblasti dělají z prenatální péče opravdovou vědu a tím i past, z čehož jsem nadšen, protože o Helenu se skoro nemusím starat. Je v konstantním stresu i beze mne. Do toho všechny ty dostupné internetové diskuze, které hluboce rozrývají veškeré představy prvočekatelky o těhotenství, porodu i výchově těch ubohých spratků. Připadá si neschopná už teď a přitom na ní dítě ještě ani není vidět, pokud se tedy těhotenství nepozná podle zhoršené kvality pleti a neforemného rozkydnutí pasu.
Hlavně ji udržet v izolaci od těch drzých naturalistek, které razí hesla typu: mateřství je přirozené, kojením se hubne a těhotné ženy jsou sexy!
Což mě přivádí k té nejlepší zprávě.
Tady se žádný sex neprovozoval už strašně dlouho, aspoň podle Martinových propočtů a vnímání času, hehe. Opravdové peklo pro něj a můj podíl zásahů skoro nulový. Kdyby to pokaždé bylo tak jednoduché, nebál bych se přibrat si další lidi a začít se skupinovou terapií.
Kromě Martinovy frustrace z nenaplnění základní potřeb, v něm ještě narůstá pocit izolovanosti. Nedokáže se napojit na dítě – z filmových romantických scén, kdy budoucí otcové promlouvají ke zduřelému pupku, se mu dělá špatně. Nedávno psal e-mail kamarádovi, že odmítá komunikovat, natož se citově vázat se zygotou, načež nechal tuto zprávu otevřenou, odešel na záchod, a mou neblahou úlohou bylo jen zinscenovat to, aby Helena zrovna procházela „náhodou“ kolem a periferně zahlédla slova „zygota“ a „vázat se“. Periferní vidění je skvělý vynález! Ženská zvědavost, na kterou dojela už ne jedna z nich, i v tomto případě udělala své.
Helena zůstala jako opařená, ale k mému překvapení k žádné hádce nedošlo.
Možná se tady rozbíhá má oblíbená rošáda: Sbírej, sbírej a já ti to na konci osladím!
Pevně v to doufám, stejně jako v to, že kniha od S.C.Lewise, kterou Helena opravdu dostala od Elen, zůstane ještě dlouho netknuta v knihovně.

S nehynoucí záští
tvůj
Tasemník

Drahý kulišáku, chtěla jsem ti ještě rychle napsat aspoň jeden dopis, než budeš definitivně zařazen mezi školkovou zvěř a než bude s tímhletím rokem ámen. Mezi námi, kdyby takových roků mělo být šest ze sedmi, tak bych ti pro příště mohla psát z léčebny pro chorobomyslné. Ty jsi ovšem z obliga, pamatovat si ho budeš asi jen díky několika fotkám a matné vzpomínce na Vánoce, kdys dostal miniho na ovládání (děkujeme tetě Dáše!). Nebudu tě vůbec zatěžovat tím, proč byla dvatísícedesítka pro mě krkolomná, ale ráda bych ti napsala, jak moc jsem ráda, že vás s bráchou mám, protože ačkoliv jste velmi často zdrojem tiků v mém oku i v dlani, tak bez vás by tady byla šedonuda. My bychom byli s tátou jen nechutně odpočatí třicátníci se psem a s bytem plným dveří, které nikdy nebyly opatlány čokoládou v úrovni necelého metru od země. Nemluvě o stropu, který by nikdy nevěděl jaké to je, když na něj dostříkne termix jahodové příchutě, a parkety by nikdy neochutnaly teplé kakao (tvou výslovností: KAKALO). No řekni sám, co by to bylo za život!
Dnes je poslední adventní neděle, táta si vyšel do mrazu na přátelské pivo a ty koukáš s bráchou na Karlíka a továrnu na čokoládu. Za normálních okolností jsi už dávno v posteli, ale Willy Wonka a jeho Umpalumpové (ty říkáš jen Lumpové) jsou tvoji miláčci a já chtěla velmi jednoduše urvat nějaké body v soutěži „matka roku“, takže jsem zalezla do postele, cvakám tenhle dopis a jen poslouchám, jak zpíváte, nebo odříkáváte repliky. „...Veruka má teď spoustu dní na cestu trubkou odpadní...Kdo rozmazlil ji, kdo to byl, kdo z ní spratka učinil...? Je to strašně poučný příběh a ty, ty
jsi úžasná herečka, Jonáši!

Celý článek

Drahý synovče.
Díky za Vánoční dar.
Upřímně, celé to tajtrlíkování kolem Vánoc mě nechává chladným. V posledním století je to přehlídka zářivých výloh, adventních věnců, které nikomu nic nepřipomínají, a adventní čas je bezezbytku zaplněný sháněním dárků a pečením cukroví.
A co teprve do omrzení omílané koledy! Já myslím, že můžeme být spokojeni. Oddělení mystifikace odvedlo skvělou práci. Pro romantické duše je připraven celý soubor pověr a tradic. Pro ty více materialistické typy jsou tu zlaté kreditní karty a když ne zlaté, tak aspoň ty debetní.
S chutí si zapěju 24.12. „Ježíšku, panáčku, nemá tě kdo kolébati...“
Ale konec srandy. Navzdory tomu všemu, co jsem doposud napsal, tak Elen má naprosto nevhodný plán. Objednala pro Helenu k Vánocům knihu ,,K jádru křesťanství" od C.S.Lewise.
To je, hochu, špatné. Moc špatné. Tenhle týpek o nás napsal kdysi velmi pravdivou knihu Nebylo by to zas až tak hrozné, kdyby k tomu nepřidal smysl pro humor. Rázem je to přijatelné i pro ty, co se o duchovní věci nezajímají. Výše uvedený titul mi nic neříká, ale tuším nějakou podpásovku.
Elen se poslední dobou často modlí za svou přítelkyni. Já myslím, že je jí to prd platný. Kamarádka leží v komatu a jestli jí něco pomůže, je to odpojení od přístrojů. Budiž jí duše těžká.
Add Helenino těhotenství. Obavy a úzkost je vhodný způsob, jak Heleně k těhotenství pogratulovat. Ty jsi vždycky věděl, co se sluší a patří. Pravý gentleman.
A nakonec jeden postřeh. Večer jsem šel vedle nějakého člověka.Všude kolem něho byl ten jiskřivý bílý bordel. To křupání pod nohama, čerstvý vzduch a ticho v něm navozovaly posvátný pocit. A v zápětí ho napadlo, že všechno to honění, práce a kariéra je marnost nad marnost, že vlastně nikdy nebude úplně šťastnej a že snad musí být něco víc…
Trochu zvolnil a udělal si sněhovou kouli. Pak tam stál jak trotl a v duchu si pohrával s myšlenkou, že by se zkusil modlit. Řeknu ti, málem mě trefil šlak. Okamžitě jsem mu řekl, že je jen hrozně přepracovanej a že to, co mu skutečně pomůže je, aby šel domů, dal si sklenku vína a nemyslel na blbosti. Žahnul celý litr. Ale bylo to o fous.

Tvůj strýc
Zmarchrob

Drahý Strýčku,
hvězdo odpornosti, kníže lži a zpupnosti. Ani nevíš, jak jsem si oddechl, když jsem od tebe obdržel tvůj poslední dopis. Nedokázal jsem si představit, že bych bez tebe ve své misi mohl pokračovat. Ani trochu nelituji času, který mezitím uplynul, hlavní je, že jsme znovu napojeni a náš plán udržení Martina a Heleny v izolaci neupadl do zapomnění.Snad tě potěší, že jsem na svých pozicích nezahálel. Ano, je pravda, že si připadám jako za 1.světové války, kdy jsme trávili spoustu času na jednom místě, v ublácených, smrdutých zákopech (dodnes nechápu remcání všech těch mužů – vždyť to koneckonců bylo příjemné prostředí), kde ani jeden z protivníků nechtěl udělat chybu a vyčkával. Tak i já. Rozehrál jsem bitvu, rozestavil postavy na šachovnici a udržuji je v nevědomí toho, že jimi někdo manipuluje.

Celý článek

Zdá se to neuvěřitelné, ale po 5 měsících znovu otevírám nedělní přílohu. Strýček Zmarchrob se ozval a pekelná korespondence pokračuje.

Celý článek

Před několika dny jsem se rozhodla, že se uklidním smysluplným úklidem. Pokud tápete, co to je za typ úklidu, tak u mě to představuje zorganizování místa, které vydrží aspoň do dalšího týdne v tomto stavu. Ano, chápete dobře, luxování, uklízení skříně a otírání kuchyňské linky není nic smysluplného. To je nutné zlo.
Zpátky ke smyslu a ke zklidňování se.
Vytáhla jsem z vrcholu skříně obrovské krabice, které jsem posledních pár let jen občas otřela hadrem na prach. Narychlo napsané nápisy, co krabice v sobě ukrývají, byly tolikrát přepsané a vybledlé, že jsem byla docela zvědavá, co vlastně najdu.
Měla jsem jasný plán – obsah proberu, budu strašně nesentimentální a povyhazuju tolik, aby ze 3 ks zůstala maximálně krabice jedna, a na konci celého procesu budu uklidněná, protože mě ovine pocit, že jsem na chvíli měla život pod kontrolou.
Takže krabice první – nějaká stará skripta, nemůžu je vyhodit, protože se můžou hodit (zcela nesentimentálně
), složka o tloušťce kuchařky Marie Dobromily, na které byl centrofixem obrovský nápis – SHAKESPEARE. Otřásla jsem se zhnusením. Nevysvětlujte si to špatně. Wilík je borec. Když si čtu jeho hry nahlas, jsem schopna plakat dojetím a krásou. A Hilského budu vždy považovat za nedostižnou metu. Ale KDO SE TO MĚL PROBOHA UČIT? Stejně jako Komenský v češtině. Byly to takové bludné balvany, ze kterých měla většina studentů traumata.
Vyplývá z toho jediné, už jen z piety k sobě samé to nevysypu do koše.
Na úplném dně jsem objevila malý černý zápisník, do kterého jsem v posledním ročníku na výšce dělala zápisy z náslechů. To je jak chodíte k někomu do hodiny, hrajete si na „ostražitou“ a pak to zpracujete do raportu. Zběžně jsem ho projela, našla vtipný dopisovací lístek, který jsme si psaly s Hankou D.: „Včera jsem měla v hodině kluka, který se zarazil na slově MOLECULAR, tak mu to slabikuju /mo-le-kju-lə/ a on po mně pomalu, pečlivě a nahlas /mo-jə-ku-lə/…” A pak jsem našla zprávu z hodiny, kterou si pamatuji dodnes (cca 8 let). Panučitelka byla kultivovaná, zábavná, důsledná a děti (sexta) jí to všechno žraly i s navijákem. Navzdory nepopularitě národního obrození, byla hodina literatury svižná a já si říkala, že K.H.Borovský by i břitký epigram sepsal k oslavě omamné paní vyučující. Tenkrát mi bylo dost líto, že jsem u ní jen na jednom náslechu. Chodila bych dobrovolně i bez vidiny zápočtu.
Minulý rok jsem zadala studentům různých ročníků slohovku s tématem „Kdo je mým vzorem?“ Asi není překvapením, že lidi od 15 nahoru nechtějí mít mustr ani předlohu jak žít svůj život a kým být. Z tématu – Kdo je mým vzorem, se tak stala úvaha  – Být sám sebou, což, přiznejme si, je v těhle letech dost náročné ke zpracování. Bobánci si moc nepomohli a na konci první A4 si všichni přáli MÍT nějaké vzory a neztratit se tak ve spirále – žádný vzor – být sám sebou – kurňa, kdo vlastně jsem...
Být mi sedmnáct, nejspíš se zamotám do podobné smyčky jako oni. Možná bych psala o svých rodičích, ale za žádnou cenu bych nepřiznala nutnost vyhledávat vzory.
Když to někdo „vymyslel“, zvládnu to taky. Najdu vlastní cestu. Budu to dělat po svém. Nikdo mi do toho nebude kecat. Nejsem nějaký trapný kopírovač a šmírovač. SAMA.
Po pár letech zcela bez okolků přiznám, že koukám kolem sebe a velmi intenzivně hledám mustry a mustryně
Už nechci sama. Strašně bych ocenila, kdybych znala úžasného učitele a mohla od něj převzít některé dovednosti. Ulevilo by se mi, kdybych si mohla říct, že těmhle lidem ty rodičovské manévry vyšly, děti se jim povedly a já se nemusím bát některé osvědčené metody zkopírovat.
Není to žádná legrace, protože mám vysokou laťku. Žádný Bába, ale rovnou Bubka.
Ale už se nestydím, že bych chtěla nakouknout pod poklici. Že přestávám důvěřovat jen vlastní síle a metodám. Nikdo z nás neprošel žádnou vysokou školou rodičovství a často pouze doufáme, že své děti moc nezmastíme. Já se rovnou modlím, aby moje děti ve třiceti neležely na koženém gaučíku u terapeuta dvakrát do týdne a nezačínaly: Moje matka... Dívám se na svoje rodiče, jak mě a bratra vychovávali, a snažím se něco aplikovat u nás doma, ale taky spoustu věcí dělám lehce jinak.
Na fildě nás nikdo neučil jak se stát učitelem, což je dost tristní. Profesoři u státnic lamentovali, že většina absolventů končí někde jinde než ve školství, ale mně to přišlo naprosto adekvátní k faktu, že je (absolventy) nikdo ani trochu nemotivoval k tomu, aby do školství vstoupili a už vůbec se s nimi nikdo nepáral v tom, aby jim usnadnili odkrytí klasické záhady: jak být dobrým učitelem. Zdá se mi to smutné a sobecké.
Kdysi mi připadalo trapné lepit si nad postel plakáty známých lidí, k citátům jsem měla averzi a knihu s titulem Učte s úsměvem bych minula obloukem.
Dneska si plakát nebudu nikam lepit, protože málokdo vypadá tak dobře, abych se na něj chtěla koukat každý den. Citáty jsem vzala na milost a pár výstižných jsem ochotna si i zapamatovat. Dvě knížky o učitelství snad donese Ježíšek.
Ten černý sešit mi leží na nočním stolku, abych nezapomněla, že mám koukat po vzorech a že se nemám bát naroubovat dobré věci, které někdo jiný promyslel a které fungují, na svoji osobu a život.
A to nejdůležitější nakonec: ze tří krabic jsou pořád tři krabice, které se navíc válejí po podlaze, protože jsem už neměla sílu šoupnout je zpátky na kredenc. Co je v těch dalších dvou pořád netuším. Ale uklidněná jsem o tom žádná. Minimálně do doby, než se vrátím zítra z hor do neuspořádanosti mé domácnosti a v noci zakopnu na cestě kakao-syn do krabice č. 1, 2 nebo 3.

Tak já teda píšu.
Vykašlu se na hromadu prádla a nebudu žehlit. Písemky dodělám v noci. Nepůjdu si lehnout, ačkoliv všichni chrupou. Fena se přesune na moji polovinu postele a muž ani nezaregistruje, že chybím. Je lehce nemocen a unaven.
Vidíte, mám ráda sebe i vás. A děkuji, že jste se ozvali, že mám něco napsat, protože já už to chtěla definitivně zabalit.
Vzpomínáte si na scénu z Vratných lahví, kdy Dana Kolářová říká Svěrákovi, že už s ním není ani láska ani zábava?
Trochu se bojím, jestli jsme se v cyklu třicátnictví neocitli v té první etapě. Láska by ještě byla, ale zábava?
Posledních pár týdnů/měsíců cítím jen samé povinnosti. Drsný koloběh, který začne ranním výstřelem a skončí kolem deváté, kdy bych teoreticky mohla hodit nohy na proutěnou bednu, co slouží místo stolu, ale místo toho mě volá přítelkyně pračka, žehlička, zelená prupiska (kontrola a známkování ve stylu surrealistickém) nebo jednoduše nestíhám přípravy a díky novým knížkám nemám ani tucha, o čem bude další lekce, takže je musím aspoň prolistovat. Do toho všeho mumraje se přihodí generálkový maturitní týden a já místo svých obvyklých 60 slohovek týdně, mám k ohodnocení dalších 25. Když už to vypadá na nějakou legraci, tak chytím virózu já, dítě č.1 nebo 2. Jakub je systematicky nemocný tak nějak pořád. Snaží se mě tím moc neotravovat, ale ten chronický stav, kdy něco u něj není dobře, mě dovádí k lehkému šílenství. Ve chvíli, kdy si dovolí podotknout, že jsem poslední dny nějaká podrážděná, tak se musím držet, abych nevybuchla jako Eyjafjallajökul –a. Ta z Islandu.
Upřímně řečeno, probublávám docela pravidelně a obvykle to slízne Mikeš. Psa můžu seřvat, ale je splachovací, takže pocit zadostiučinění je příliš malý a terapeutický efekt minimální. Jakuba si ořvávat moc nedovolím. Nejsme na to ani jeden stavění. Jonáš je naše „miminko“ a zakázat mu můžu leda tak večerní pohádku. Mikeš je úžasný terč. Většinou se najde něco, za co ho může člověk seřvat – blbé kecy, drzost, nedostatečná výpomoc s mladším bratrem, nepořádek v pokojíku (konstanta). Rčení o rudém vidění je v pořádku, protože v něm cítíte, jak vře krev. Barevně to mám však spíše na černi – zatmí se mi před očima a zákazy padají jako hlavy ODS senátorů, čehož následně lituji, protože týdenní zákaz videa, TV i compu znamená, že mu zábavu budu muset vymyslet jinde. Na druhou stranu konečně vím, proč mám dva syny a ne dcerky. Nějaká chytrá studie tvrdí, že matky jsou daleko přísnější na své dcery než syny, a pokud beru míry přísnosti na svého syna, tak musím uznat, že má dcera by byla potenciální chudák ubohý a já hnusná matka. Satisfakce, že mě má někdo přečtenou a svěřil mi „jen“ kluky

Vím, že tady jen předhazuju scénář většiny domácností. Vím, že mnoho třicátníků, kteří žijí v linii- děti, dům/byt/hypotéka, kariéra, to má doma v bleděmodrém. Jen suše konstatuji a přemýšlím, jestli ti naši kamarádi, co měli vždy dostatečné množství marihuany, neměli náhodou recht... (už jsme o tom doma mluvili a marihuana pro nás není řešením – drahá polovička jen zkamení a zparanoidní). Alkohol leze do peněz a do jater. Bezduchý sex je fyzicky náročný a špatně se do něj naskakuje, když vám v hlavě běží ta automatická linka s nápisem povinnosti. Jsme spíše nepříznivci sportu. Muž se snaží zhubnout, takže obžerství náladu taky nespraví. Můžu si koupit nový potah na sedačku, ale to není zábava v pravém slova smyslu. A teď babo raď!
Kašlete na babu. Nakonec si to sama poskládám na hromadu a zjistím, že moje povinnosti a starosti jsou pořád jen průměrné a sdílí je se mnou většina mých vrstevníků. Můžu být vděčná za to, že kluk má v krku jen afty, protože syn někoho jiného prochází chemoterapií. Že, když si usmyslím, tak popadnu káru, usadím kluky a nepřemýšlím, jestli mám na benzín, abych dojela na dětské hřiště, protože mám. A když si dám deci vína, tak i bezduchý sex funguje. A práce, ač je momentálně tak vyčerpávající, mě baví a nechci s ní skončit. A na obzoru je víkend, kdy sice tlumočím a překládám, ale nebudu mít u toho ani děti ani muže. A na konci října je pět dnů volna a když se arcelormital bude krotit, tak s kluky i do ulic vyjdeme

Hlavně nezoufat, to by mohlo čtenáře pěkně nasrat!

Začínám mít takové rozestupy mezi jednotlivými příspěvky, že se na bloguje.cz dostanu jen díky tomu, že si mé chytré PC pamatuje přihlašovací jméno a heslo. Na rozdíl ode mne.
Přestala jsem číst některé blogy, protože jsme měla pocit, že spousta lidí reptá a nadává a vůbec, že na mě působí jako ranní tisk (zvláštní, že večer tiskovina člověka už tolik nenamíchne). Následující zápis proto neberte jako stížnost, vážně se snažím vidět „větší obraz“ (momentálně ho mám přes celý horizont!).
Za posledních několik týdnů se nám podařilo vstřebat několik jobovek. Byl to takový rychlý sled událostí, že jsem neměla čas ani sílu o tom více napsat, přestože jsem si dělala sama pro sebe poznámky, protože některé chvíle jsem nechtěla nechat odejít do zapomnění.
Mikeš si zlomil ruku. Půl hodina v místní kuchárně nás utvrdila v tom, že své dítě máme natolik rádi, že ho budeme trápit ještě o něco déle, vyžádali jsme si rtg (tam poprvé J. řval, protože místní expertka nechtěla dát Mikovi ani ochranný štít), sbalili jsme dítě a odvezli ho do fakultky, kde nechtěli věřit, že odborníci v Havířově chtěli Mikovu zlomeninu narovnávat při jeho plném vědomí a naslepo. Dali mu to do pořádné dlahy, usalašili nás na pokoji, kde jsme čekali, až se uvolní sál. Na ten pocit, kdy ho přešoupli z malé dětské postýlky a několikrát se mě ptali, jestli není na něco alergický (není alergický na nic, s čím jsme přišli normálně do styku, ale jak mám sakra vědět, jak bude reagovat na anestezii, když se osypal do 10 vteřin od toho, co mu nasadili trojcípý šátek?) nezapomenu. Jak přešlapuju v ponuré chodbě a civím na tu nepatřičně barevnou postýlku s odestlanou peřinou. Jak mi strach bušil ve spáncích a jak jsem nebyla schopná ani vyprodukovat modlitbu, která by měla slovníkově existující slova...Na té chodbě jsem se rozhodla, že nebudu mít další děti, protože ten strach, který mám o tyhle dvě bych znásobený už neunesla. Algebra ohledně dětí je jednoduchá. Znásobené děti, znásobená láska, znásobený strach, znásobené starosti. Žádné dělení. A kdo říká, že ano, tak ať mi prosím pošle návod.
Na dospávacím pokoji jsme se s mužem dobře bavili, protože dítě vykládalo, jak si v narkóze jezdilo v modré formuli a prý dojelo druhé a že ho to bavilo, takže příště až si zlomí ruku, pojedeme zase „tady“, protože ty formule byly vážně dobré. Hm, když jsem šla se žlučníkem, tak mi anesteziolog žádnou formuli na výběr nedal.
3. den od „houpal jsem se na tyči, podklouzly mi prsty a já spadl“ jsme šli domů.
Sádra už je pěkně pomalovaná a já jsem vděčná, že se nekonají žádná velká vedra, protože ta nemožnost koupání by byla drsná. Už tak stačí, že jsme museli odvolat tábor. Vtipné bylo, jak Mikeš s narůstajícím počtem dotazů ohledně toho, jak se mu to stalo, zkracoval původní, docela obsáhlou historku na holou větu – spad jsem z tyče!
Do celého tyjátru s rukou jsme s mužem obíhali různé instituce a právníky a realitní makléře, protože jsme našli dům, dohodli se na ceně (po x týdnech čekání) a měla se jen podepsat rezervační smlouva. Ta se našemu právníkovi úplně nelíbila, tož jsme něco lehce připomínkovali, abychom nezůstali na konci prázdnin na dlažbě a bez peněz. Čekali jsme, až pan realitka požadavky zapracuje a ve volných chvílích jsme prodávali náš byt. Měli jsme z toho trochu strach, protože na místní sockov jsme si řekli o dost peněz, ale do týdne jsme měli tolik zájemců, že jsme si mohli dokonce vybírat, komu Jakubovo mládí přenecháme. Cha, jenže jsme očividně říkali hop a brod byl ještě daleko. Pan realitka nám po několika dnech, kdy jsme se mu nemohli dovolat, s ujištěním o své solidnosti pravil, že sehnal jiné zájemce, kteří nemají s rezervační smlouvou problém a tudíž máme smolíka. Jen tak, po 10 dnech, kdy si s mužem plácli v kanceláři a po ujištění, že všechny ostatní zájemce ruší a že jen dojednáme detaily.
Kdybych tvrdila, že mě to nerozhodilo, tak bych lhala. Jakub mě vždycky krotil, abych se brzdila a nevybírala novou kuchyňskou linku do nemovitosti, kterou jsem si vyhlídla. Takže já se haltovala. Ale tady to už bylo v takovém stádiu, že i můj super opatrný muž měl vyhlídnutý traktor na obdělávání pozemku.
„Větší obraz“?
Rveme se tam, kde nemáme být? Tuhle alternativu si klidně dovedu připustit, protože název dané vesnice by mě na občance neohromil.
Čeká nás něco lepšího? Na nějaké terno nevěřím, slušný dům dle našich požadavků se objeví jednou za rok a kolik roků jsme ještě ochotni projíždět trh s realitami – kdybych všechen ten čas dala do jednoho poctivého studia, tak jsem mohla mít ten doktorát hotový...
Nebo to byla jen lekce: „Já ti říkala, že jsi na ten paragraf měl jít ty, protože tak bych nebyla doma já a nenašla ten barák, na kterém jsme oddělali celé letní prázdniny 2010?“ Tuhle variantu asi J. zamítne

Ještě před několika hodinami jsme se cítili na dobrodružný krok – prodáme byt, využijeme toho, že zájemci jsou a budeme věřit, že něco rychle seženeme.
Jenže ráno jsem se probudila úplně vystřízlivělá. Za 14 dní jdu zpátky do práce. Dostala jsem nadúvazkový počet hodin. Spousta hodin s maturitními ročníky. Spousta češtiny, kterou si musím nachystat. Možná státní maturita, což znamená totálně zabité víkendy, kdy budu vymýšlet pracovní listy. Představa, že skončíme třeba u rodičů podhorami, vyhlížíme dům snů a do toho denně dojíždíme hodinu tam a zpátky, mě srovnala do latě.
Všechno to na mě padlo a cítila jsem se celá umlácená. Z toho, že nedokážu mít všechno pod kontrolou. Že nedokážu zabránit, aby se dítěti zlomila kost. Že ačkoliv mám velkou snahu dostat se z tohohle paneláku, pokaždé se to nějak zasekne.
A dnes ráno jsme s mužem koukali na Steva Jobse, který byl řečníkem při promoci. Poprvé jsem ho viděla v něčem jiném než v černém roláku a modrých džínách. Byl v taláru a některá hesla byla jasná a přímá:
Stay hungry.
Stay foolish.
Do what you love.
Love what you do.
Stay hungry.
Stay foolish.
Jednoduché, že?

Někdy jdu raději žehlit nebo smažit řízky, jen abych nemusela být se svými syny v jedné místnosti.
Někdy si strašně přeji, abych chodila z práce domů tak pozdě, abych je jenom převlékla do pyžam a přečetla krátkou, asi tak dvouminutovou pohádku.
Někdy bych Jonášovi dovolila tři zmrzliny po sobě, jen aby neremcal a neječel.
Někdy dávám Mikulášovi nesmyslné kapky pro pár neuklizených věcí na stole.
Někdy bych byla raději, aby muž odjel do práce v pondělí a přijel až v neděli. Nemusela bych tak vymýšlet, co navařit, které tričko potřebuje vyprat a vyžehlit, a neiritovaly by mě věci pozůstalé na lince po jeho ledničkových nájezdech.
Někdy si zoufale přeji, aby se nám zaběhl pes a už se nikdy nevrátil.
Někdy ani kafe a čokoláda nezabírají.
Někdy si to i dokážu zanalyzovat.
Někdy se omluvím.
Někdy se poučím.
Někdy mlčím.
Někdy.

Drahý strýčku Zmarchrobe,
omlouvám se, že jsem tě zanechal dva týdny v nevědomosti, ale samotná cesta se nám trochu protáhla díky nekonečným odkladům na letišti, které zapříčinilo nějaké islandské smetí ve vzduchu. Konečně taky pořádný oheň, že? Kdybys věděl, jak je Ženeva plná důkazů o nepřítelově umění tvořit, nikdy bys tady nechtěl jet. Lidé chodící kolem jezera, koukající na hory obalené mechovou zelení, celí utetelení z té krásy? Jeden by zvracel. Člověk, který kouká na klidnou vodní plochu a zelené kopce, má podezřele mírumilovné myšlenky a snaží se vstřebávat okolní krásu (fuj), stejně jako vzduch co dýchá. Ta velikost a majestátnost nedělá našinci dobře a velmi nám znepříjemňuje práci. Konečně jsem ale pochopil, proč jsou do odlehlých přírodních končin nasazovány jen naše elitní jednotky.

Celý článek

Drahý Tasemníku,

minulý týden jsem Tvé řádky přečetl jen letmo. Pracovní vytížení mi nedovolilo zamyslet se více nad nějakou užitečnou radou. Ale i přes to všechno, cítil jsem od první zmínky o služební cestě Martina, že by se naše duše mohly nasytit příjemnou hnilobou.

Celý článek

Minulý pátek jsem si nechala Mika doma, protože mu nebylo dobře, v průběhu dne se vyhajcoval na teplotu, ve které by se i zelený čaj vyluhoval, takže jsem si gratulovala, že jsem ho ve své přísnosti neposlala do školy. U osmileťáka si totiž přestávám být jista, zda v těle řádí virus nebo koprovka na školu. Bereme-li v potaz, že už máme květen, není se čemu divit. Mí studenti ve škole taky přestali pracovat s prvním sluncem a každou hodinu se mě snaží přemluvit, že bychom se učili venku, rozuměj – já si budu na lavičce v parku povídat s kluky a holky si vyhrnou tílka, aby si opálily pupky. Melanomy jsou hnusné, a proto jsem zatím podlehla jen jednou.
V pondělí jsem naklusala k doktorce, která nařídila paralen a mucosolvan (na stěry bylo ten den pozdě, takže diagnostikovala virózu). V úterý jsem ještě dokoupila bioparox, protože to harakiri, které jsem viděla v Mikově krku já, jsem diagnostikovala po housovku na něco mezi lupusem a angínou.
Ve středu už bylo dítěti veseleji, takže se nudilo, Avatara jsem koupila už den předtím, tak jsem vytáhla rydla, že si uděláme linoryty. Dítě se do toho zabralo s fortelem podobným dědovi kudličkovi, poryl nám kromě dvou tabulí lina i fungl nový stůl, ale vzhledem k tomu, že každé dřevo si má s sebou nést nějakou tu historii, nedělali jsme z toho s mužem velkou hitparádu. Ve středu odpoledne volám Emily, že bych se stavila, protože keramička dílnu má a v ní i staré lino. Návštěva, která trvala necelých 20 minut mě stála 20 tisíc korun českých + dvě hodiny v dešti, kdy jsem čekala na dopraváky. Někdy stačí pár minut, aby se vám nějaký frajer opřel do auta, ujel a vy měli ze dveří boulderovou stěnu.
Nicméně, aspoň mám zkušenost s tím, jak se zachovat v této situaci, což bylo určitě obohacující. Taky se můžou poklepat po rameni všichni policisté, protože kluci z dopravky byli milí a úslužní, ačkoliv prd vypátrali. Nakonec i ten pán z pojišťovny, co ani nemrknul a vypsal mi papír, za které budou nové dveře, se ukázal jako kabrňák.
Zpátky k nebezpečnosti paragrafů; měla jsem spoustu času, který jsem chtěla věnovat slohovým pracím, které jsem z nedostatku vůle odložila na noční stolek před týdnem. Po dvou A4 se mi udělalo fyzicky špatně, odložila jsem červenou prupisku a šla uklidit balkón. Ten den jsem opravila 5 slohů a kromě vyklizení balkónu s ještě povánočním bordelem, jsem upekla bublaninu a odmastila troubu. Více slohovek jsem nedala. Chtěla bych vám něco ocitovat, ale obávám se, že byste nevěřili, že učím na gymnáziu. Četla jsem něco svému muži, protože jsem přestala věřit vlastnímu úsudku a chtěla jinou zpětnou vazbu někoho nezaujatého. Vše bylo nakonec glosováno povzdechem, že ti frajeři nečtou a ty internety jim dávají co proto. Budu si muset sepsat, co jim k tomu řeknu, aby nebyli příliš deprimovaní, pořád věřím na pozitivní motivaci, ale budou psát, že budou utahaní jak šňůra od záchoda! Musela jsem tento obrat použít, a tím zdravím šéfa, Zdéňu P. ;)
V té spoustě času jsem zavolala i do jedné realitky, protože nám zase rozkvetly třešně a všechny prodávané nemovitosti vypadají o něco lépe, než je tomu doopravdy. Teď je otázkou, jestli k té dvacítce za dveře se přidá ještě pár milionů, protože to, co jsme viděli, se nám líbilo tak, že jsme si dokonce sepsali pozitiva a negativa našeho případného odsunu. Nebudu vás obtěžovat detaily, ale pokud to vyjde, tak tento paragraf označím za nejdražší týdenní péči o dítě v historii
.

Strýčku Zmarchrobe,
tento dopis bude jen zkratkovitý, protože i přes mou schopnost vnímat více míst i časových linií najednou, děje se toho kolem Heleny a jejího muže dost a já jsem v jednom kole.
Tak za prvé. Pod náporem kolegyň v práci se Helena rozhodla, že je čas pořídit si dítě.

Celý článek

Drahý Mikuláši,
chtěla jsem začít výčtem toho, jaká spousta času uběhla od posledního dopisu, ale proč ukazovat na svoji nedostatečnost hned v úvodu, viď?
Dnes je Velikonoční pondělí, za okny je hnusno, Jonýs spí v potemnělém pokojíku a táta vyrazil se psem do Kunčic, aby tě vyzvedl.

Celý článek