Zmarchrob píše Tasemníkovi - dopis III.

Celý článek

Zmarchrob a Tasemník vstupují!

Celý článek

Nitro

Nikdy jsem si nepomyslela, že to tady povedu tak hlubokomyslně, že před vámi odhalím své pravé vnitřní já. Tadá a po pár letech i tuto domněnku můžu hodit za hlavu. Jen si říkám, když se hned v lednu takhle obnažím, co příjde v březnu? O září ani nemluvím! Tenhle rok začíná opravdu zajímavě.

Dříve než se dostanu k samotnému obrázku, je třeba vzít to trochu popořadě, abych si i jako šedesátiletá nedůchodkyně dokázala udělat představu, jaké to tenkrát bylo. Někdo (bratr) to třeba může naopak vzít jako varování, kam to nemá nechat dojít.

Celý minulý týden mi nebylo moc dobře. Připadala jsem si jako neschopa, takže jsem nic moc neříkala, ale snažila se vypoklonkovat aspoň Jonáše do postele o něco dřív. Navíc se ozvala spousta lidí, co chtěla něco přeložit, doučit, sejít se. Muž se rozhodl věnovat mi víkend a odjel s chlapci k rodičům. V sobotu v noci jsem dostala nechutný záchvat, který trval do rána, takže neděli jsem prospala. Normálně jsem schopná pár hodin po záchvatu fungovat, ale tentokrát ne. Bolel mě celý trup, už jsem nebyla ani schopná diagnostikovat, odkud to vychází. V pondělí se balím do práce, ale píšu si číslo na chirurgickou ambulanci, že z práce zavolám a domluvím se.

Nejsem schopna se pořádně oblíknout. Představa, že stojím 45 minut krát xy před děckama a něco říkám, mi zvedá žaludek. Volám do ambulance, tam mě objednávají ještě na ten den. Mám špatný pocit z toho, že nejsem dostatečný hrdina a nejdu do práce, ale to už mě muž skoro kope do zadku, jaký jsem debil a ne hrdina.

V ambulanci natrefím na Mirka Dušína, vážně! Na první pohled člen Skautu, Sokola i Orla v jednom. Koukne na mne, sepisuje diagnózu a diví se, proč jsem tak dlouho odolávala, než do mne někdo řízne. Tiše pípám, že původní dr., který mi dělal ultrazvuk pravil, že operační řešení v odstupu cca 8 týdnů, které ještě neuběhly. Mirek mě posílá na předoperační, protože svým šarmem okouzlil od anesteziologa až po primáře a objednává mě na čtvrtek. Nestačím mu ruce líbat, protože představa, že za tři dny už bude po všem a bude jen líp, chutná tak sladce.

Oběhnu si kolečko předoperačního vyšetření a při bloudění po chodbách jedné velké nemocnice děkuji Bohu, že jsem relativně zdravá, protože to není jednoduchá štace. Ve chvíli, kdy jsem běžela z rentgenu na kardio, mě i napadlo, jestli tohle není vlastně taková selekce – přežijete-li předoperační polní běh -můžete na operaci. V potaz berte ještě fakt, že jsem dva dny nejedla a od půlnoci nepila.

Mirek si na mě ještě pro jistotu bere telefon, že mi zavolá, kdyby se něco změnilo, jinak se uvidíme ve čtvrtek v sedm v Třinci. Dostaveníčko. Mávám.

Za dvě hodiny mě už přechází úsměv, protože vidím na displeji Mirkovo číslo a vím, že nevolá, aby se mě zeptal, jestli mám raději bílé nebo červené víno. Operace zrušená, mám tak zvýšené hodnoty jaterních testů, že bych měla správně být žlutá. Odkazuji na kvalitu make-upu. Na středu mi objednal ERCP a posílá mě na google (nevím, co mě prozradilo), prý jen si mám vybrat, kde se chci nechat hospitalizovat. Je mi jasné, že do Havířova nepůjdu, i kdyby mi tady měli jen ostříhat nehty, takže prosím o Třinec, kde Mirek normálně pracuje. MUDr. mě uklidňuje, že zákrok sice není úplně chutný, ale může mi hodně ulevit od bolesti a prý se tím potvrzuje, že nejsem hypochondr a bolesti jsou oprávněné. Děkuji pěkně. Dostaveníčko č.2. Típ.

V úterý si jdu k obvoďákovi pro nemocenský lístek. Dostanu pár dobře míněných lekcí o tom, jak jsem neměla jíst, to co jsem jedla a co mi způsobilo tyto potíže. Jako kdybych byla přesně ten typ, co si maže chleba se sádlem, zapíjí to kořalkou a v noci projíždí McDrivem. Panenko moje, vždyť já byla kolik let vegetarián, smažené jídlo nemám ráda a tvrdé od svého stužkovacího večírku nepiju. Nicméně dokážu si představit, že se mému žlučníku možná nelíbilo období, kdy jsem jako vegetarián nesnesla tofu ani sóju a vynahrazovala to kupou arašídů. Asi rok jsem si dávala arašídy, jablko a HODNĚ špatné kávy. No nic. Jasně, že za to můžu já. Obvoďák mě ještě vystraší tím, že většina lidí to vyšetření snáší dost špatně. A pak přejdeme na lehčí konverzační téma:

Dr. "Tak vy učíte?"

V. "Ano, češtinu a angličtinu."

Dr. "Angličtinu, hhhmmm, to bych potřeboval."

V. "Až se dám dokupy, tak se třeba ozvěte, dávám i soukromé lekce."

Dr."Víte, měl bych tady zrovna jedno slovíčko. Nevíte, co je to FISTING?"

V."Ech." (moc dobře vím, co je fisting, ale nejsem si jistá, jestli je tohle trapné nedorozumění, nebo zkouška, klasické WTF?) "No, fist je pěst, takže by mohlo jít o sloveso v průběhovém tvaru, jako zatínat pěst, ale taky je to jeden vulgární výraz."

Dr. "Ano? No tak to jsem nechtěl, že....ech"

V. se rozmýšlí a: "No co už, však jste doktor, fisting je výraz pro sexuální stimulaci, kdy zavádíte pěst do vagíny, např."

Jsem na sebe skoro hrdá, že jsem prošla testem. MUDr. se nervózně směje. Copak já vím, co projíždí za servery? Já jsem jen posloužila jako výkladový slovník. Beru složku a loučím se.

Ve středu jedeme ráno do Třince, tam mě hospitalizují, nenechám se navlíknout do rozpáraného eráru, oblíkám si svoje pyžamo a čekám na sanitku, která mě převeze zpátky do Ostravy na vyšetření. Absurdní? Ano, ale neptejte se víc.

Při ERCP vám vystříkají krk lidokainem, nebo něčím takovým, takže za chvíli ho moc necítíte a polykat jde o poznání hůř. Položí vás na levý bok, ruce za zády, prý abyste si nechtěli ten šlauch vytáhnout nebo třeba ubalit doktorovi. Do úst vloží něco jako náustek. Lehce ošálí nějakým opiátem. Hlavu mám jako v mlze, takže se soustředím na podřadnosti typu – obě sestry mají stejné naušnice, hongací kuličky od Swarowského, asi jsou to kamarádky. Mají na sobě rozkošné zástěry s dětským designem, aby nebyly ozářeny retgenem a doktor je asi nastydlý, protože si ani nesundal flísovou bundu. Mezitím už je matrixovská trubice se sondou uvnitř a není to úplně přijemné, ale nemůžu říct, že by to nějak ohromně bolelo. Čas ubíhá jinak než normálně, protože jsem měla pocit, že tam neležím ani deset minut, když bylo po všem. Hodiny mluvily o 40 minutách. Vytáhli mi jeden malý kamínek, o kterém ultrazvuk mlčel a který blokoval žlučovod. Proto ta žluč v játrech a proto ty špatné výsledky. Další sanita mě veze zpět. V ní leží opravdu žlutý pán.

V nemocnici zůstávám další dva dny, protože hodnoty klesají pomalu a protože jsem nenáročný pacient, který nesmí nic jíst a pít, takže na mě všichni šetří a přitom střádají bodíky (moje konspirační myšlenka!).

Mirek Dušín měl pravdu v tom, že ERCP je docela v pohodě. Jediné, co by mohli vymakat je ten povrchový materiál toho šlauchu, protože po vytažení mě dva dny bolel krk. Na druhou stranu chápu, že pro spoustu lidí to musí být procházka peklem, nechci nic zlehčovat. Taky měl pravdu v tom, že se mi uleví. Je mi o dost lépe než v pondělí! Možná slabá jako moucha, ale zato může žlučníková dieta a ne ercp.

Další týden se s ním zase uvidím (asi už vážně požádám o autogram), oběhnu si poloviční předoperační a třeba konečně už i k té opravdové operaci dojde, protože žlučník musí ven.

Už se těším!

Odstup

Od léta jsem díky žlučníkovým veselohrám něco zhubla. Nerada se vážím, takže vlastně ani nevím přesně kolik a ono to není moc podstatné. Zajímavé je, že hubnu, aniž bych se nějak strašlivě snažila, což je pro spoustu lidí nedosažitelným snem. Pochopitelně, když máte strach, že jídlo, na které si děláte příchutě, by nemusel žlučník kvitovat s povděkem, tak se na to prostě vybodnete a dáte si suchý rohlík. Bolesti, které žlučníkové záchvaty provázejí a které nejsou nesrovnatelné s porodními, vás naprosto odvedou od hlubokých myšlenek o tom, cože jste dneska vlastně jedli a jestli nemáte hlad. Nemáte. Jste tak rádi, že je vám na chvíli dobře a že vám břicho nesvírají křeče, že absolutně nemusíte myslet na jídlo a užíváte si toho, že jdete ven s dětmi a nestojíte v předklonu v horké sprše, polykáte algifen a modlíte se, aby zabral, aby UŽ zabral. Mysl a v tomto případě strach dokážou divy.

Díky neexistenci váhy (fuj hnusná věc, co vám bere iluze), jsem úbytky zaznamenala díky plandavým riflím a komentářů kolegů ve škole. Sama, když se dívám do zrcadla, vidím pořád sebe.

A ten pohled je zarážející. Vím, že jsem do pásku vyklepla dvě dírky a že na štítku kalhot je konfekční velikost, kterou jsem měla naposledy před narozením Mikeše, ale tohle jako kdyby oči neregistrovaly. Vidím sebe. Tu, na kterou koukám každý den, pořád jsem to já, nikdo jiný, štíhlejší nebo jinačejší. Nedokážu zaznamenat rozdíl. Stejně jako nevidíte, jak vaše děti vyrostly a vy zestárli.

Často nám chybí odstup.

Musíme poslat dítě na týdenní tábor, abychom po jeho návratu pochopili, že už není žádný malý troubelín a začali se k němu taky tak chovat.

Musela jsem odjet na týden do Španělska, aby Jonáš konečně pochopil rozdíl mezi mnou a „tatu“ a začal říkat „máma“.

Je dobré pobýt jinde, aby člověk viděl, jak je jeho domov útulný a jak má svou osobitou vůni a vzpomínky. Nebo, aby prozřel v jakém hnusném prostředí vychovává své děti a že kořeny nekořeny, asi by bylo lepší použít křídla.

Někdy nestačí odcházet a odstup je třeba provést na papíře. Sepsat si ztráty a nálezy.

Kolikrát jsem si posteskla, co všechno nemám, ale teprve, když si sepíšu, co vše mi tento rok dal, tak koukám, jak je sloupek s mínusy trapně krátký.

Jonáš se naučil běhat, nepotřebuje přes den plíny, posledních pár dnů přežil i bez dudánka a začal konečně mluvit. Má kudrliny, manipulativní náturu a smysl pro rytmus. Je zdravý!

Mikulášovi povypadaly přední zuby, porostly nohy a začala ho bavit matematika. Má dokonalou hlavu, a proto ho můžu brát strojkem na milimetr. Umí stojku, provaz i výkop nad hlavu. Neumí odmlouvat a zatím na nás nevyplazuje jazyk za dveřmi. Je zdravý!

Jakub má práci, která ho baví a nutí ho přemýšlet, kam dál. Neotravuje nás už kanceláří v obýváku, a proto ho máme zase o něco raději. Po dlouhých měsících vybral auto, které je k potěše a třicátníci by si měli dělat radost.

Myslí na mě. Je pozorný a do autluku si zapisuje, co bych ráda.Všechny kontroly u doktorů vyšly dobře. Je zdravý tak, že bychom možná i hypotéku dostali!

A já? No já mám přece ty o velikost menší rifle a to vydá za další souvětí ;)

Pak je tady pár věcí, na které ani odstup nepotřebuji.

Jsem vděčná, za přátele, kterých je jako šafránu, ale jsou a dělají můj život přesně tak barevný jako to koření.

Jsem ráda, že jsme měli odvahu odejít z církve, která pro nás nebyla radostí a našli si místo, které je ve zrodu, což není jednoduché, protože musíme odhodit pohodlí a znovu něco „stavět“, ale možná to náš duchovní život potřeboval.

Miluji svoji rodinu, ačkoliv je pro mě někdy těžší prokazovat lásku právě jim. Chtěla bych se v tom zlepšit. Dokud je čas.

A abych nekončila tak pateticky. Zcela bez odstupu musím konstatovat, že ačkoliv už mám dost peněz na to, abych mohla nakupovat v normálních obchodech, tak není nad radost, když najdu nějaký model v sekáči za pětadvacet. A i když můžeme jít každý víkend do restaurace, tak není nad patlání palačinek s kluky za zády. A třebaže si můžeme zaletět s mužem na eurovíkend kamkoliv po Evropě, tak sladší je odevzdat děti rodičům a prospat se doma, být spolu, potichu, nahlas, sami

Přeji Vám, aby rok 2010 byl tak vyvážený, jak se tváří. Díky za Vaši přítomnost tady, že se vracíte, i když já nic nepíšu. Polepším se. Jednou...

Matrjoška

Když jste žena tří mužů, tak se musíte jó ohánět.

Nebo rozkrajovat.

V pátek jsem měla jen ty dva menší, protože velký muž odjel už za tmy a ohlásil příjezd až na tmu noční. Odpoledne jsem chtěla strávit kvalitním zdobením perníků, které jsme měli napečené už z předešlých matko-synovských seancí. Selhala však zásobenost domácích potřeb a místo zdobítka, které by zajistilo, že tahy cukrem půjdou jako tužkou číslo 1, mi paní prodavačka chtěla vnutit olejničku, že prý to teď lidi berou.

Zůstala jsem bez plánu.

Venku hnusně. Hnusně a tma už ve 4, kdy jedu s vyzvednutými kluky domů. Projíždíme kolem obchodu, kde prodávají stromky.

"Koupíme si stromek a nazdobíme ho? Není to moc brzy?"

"JO! Není!" a menší "Jo! Bobit, stom bobit!"

Jonáš důležitě prochází kolem vystavených stromů a vybírá. Mikeš chce smrk, který je opadaný již před zabalením do síťky, takže za těch dvěstě si odnesete útlý kmen a vůni lesa, což není zas tak málo. V peněžence málo a říkala jsem si, že když vyberu peníze z bankomatu, tak nakonec propadnu pocitu, že nutně potřebujeme jedli první kategorie za tisícovku.

Nechali jsme si ořezat a zabalit jedli za polovinu, mezitím jsem šla přikurtovat kluky na zadní sedadla a doufala, že stroj pojme i strom.

Legrace. Přední sedadlo jsme sklonila jako na muchlovačku a svalila na něj jedli. Kluci dostali záchvat smíchu, protože matka se nedostane k řadicí páce, ta je v lese, a oni na sebe taky nevidí, protože větev. Naštěstí to máme domů kousek, a tak matka dojede s jedničkou a dvojkou. Celé odpoledne trávíme rozmotáváním světýlek, naháněním feny, která chce sežrat skleněné baňky i slaměné provazy. Jonáš fascinovaně kouká na blikačky a tiše říká: "Bobíme, bobíme, svítí, nesvítí..." Mikovi pomáhám navlékat háčky. Jonášovi zabraňuji sundávat to, co už je připevněno. Není kam spěchat.

Čas jen s nimi.

Sobotu jsem věnovala svému muži, aspoň část. A ta co chyběla, tu jsem dověnovala v neděli ráno.

"Tak, co? Půjdeme někam?"

"Moc se mi nechce..."

"Díky Bohu!"

Čas jen s ním.

Neděle se tak nějak roz(ne)dělila. Ráno jsem si vyzvedla staršího, zatímco otec jel pro mladšího, vytáhla ho na bazén, kde mě nechal plavat a povídat si s "tetou" a mezitím on bavil Emičku a házel šipky. Jonáš ještě těchto kvalit nedosahuje. Po plavání se nedolo jinak, než jít na vývar a palačinky. Po 4 společných hodinách, usedáme do auta, povídáme si o spolužácích, potápění se, vánočních dárcích i rozvodech.

"Mami, že se nerozvedete?"

"Jak tě to napadlo?"

"Nechci, abyste se rozváděli!"

"Já se taky nechci rozvádět."

"Někdy se hádáte."

"To nejsou velké hádky, to jen tak zvyšujeme hlas, protože si myslíme, že se neslyšíme."

"Katryn má nového tatínka a teď má její mamka dítě v břiše a Katryn má dostat napomenutí učitele. Ona strašně zlobí. Třeba stojí uprostřed cesty a nejde..."

Čas s Mikem.

Večer jsem se vykašlala na zdobítko, vyšlehala bílky s cukrem, kus hmoty obarvila na růžovo, něco na modro a nechala i bílou, ať to tu nemáme úplně jako na vietnamské tržnici. Všichni tři jsme u perníků vydrželi asi 30 minut. Nejdřív to vzdal Mik pod tíhou vlastních neúspěchů. Nechal nám na plechu rotu panáčků, nechyběl ani pán beznohý, protože starší prohlásil, že i postižený musí mít své místo. Když jsem prohlížela další výtvory, našla jsem i pána šikmookého a pána bezhlavého, ten je prý však definitivně mrtvý, protože bez hlavy to nejde, víme?

Jonáš k mému údivu patlal každou hvězdičku, která mu pod ruku přišla, občas něco olíznul (matka hysterka viděla jen tančící salmonelu) a nikdy mi nezapomněl ukázat, co se mu povedlo.

"Jony, tady jsi to odfláknul, přimaluj tam něco!"

"JO?"

"Ano."

"Bobím."

Ta poslední fotka, je jeho perníček. Dmu se pýchou ;)

Nakonec jsem u "bobení" zůstala sama, děti naložila do vany, ať si to užijou zase oni sami spolu. Já se těšila, že čas se pomalu nachyluje, kdy budu sama. SAMA.

M jako matka. M jako milující manželka. M jako matrjoška. Od velké po malou. Různé velikosti, stejné em. Matrjoška končí panenkou, která už nejde rozdělit. Tou, co v pase nezlomíte. Malá, ale moje. M.

Na konec tohoto týdne

Minulý zápisek by mohl mít pokračování, ale napíšu jen, že všechno to trápení má původce. Jmenuje se konkrement, leží mi jinde než v žaludku a mám i jeho fotku.

Bylo docela divné ležet na zádech a koukat na obrazovku, kde se vecpalo moje břicho a nevidět tam malé dítě, které mi jednou bude říkat: „Tatu!“ Paní doktorka nicméně zářila stejně, jako kdyby i konkrement byl takový pěkný plod, na kterém snad ona by mohla mít podíl, protože vítězoslavně zvolala: „Je tam!“

Uf, na jednu stranu se mi ulevilo, že všechny ty křeče nejsou jen ze stresu, protože si nejsem úplně jistá, jak bych s tím dál naložila. Nicméně, odcházet po pár minutách s papírkem, kde se úplně na konci píše – operační řešení výhledově, taky není úplná výhra.

No nic, zatím se držím u diety, už jsem riskla i restauraci a k chlebu si dala plátek sýra, který mě nezabil. Pomalu zapomínám na pachuť algifenu. Pokroky!

Tenhle týden byl trochu mrákotný. Špatná zpráva o člověku, kterého jsem vůbec neznala, ale jehož žena je mi virtuálně blízká, jejíž blogy čtu a kterou považuji za velkou hrdinku, nebo snad hrdinu, protože v ženském rodě to zní pořád nějak deminutivně, tak ta zpráva mě rozhodila společně se stovkami jiných, kteří nechápou, kam se jeden život může ubírat.

Ve středu jsem zaběhla do antikvariátu, že si koupím něco, abych nemusela myslet na to, jak ta ženská může teď žít a co její děti a kolik toho může jeden člověk unést a proč, proč... V regálu ležela Anna Karenina za pětatřicet, tak jsem po ní chňapla a za těch pár dní jsem znovu a naprosto propadla tomu pomalému tempu vyprávění, malým ale podstatným odbočkám, vypravěči, který vás nenechává na pochybách, a problémům, které jsou mi tak vzdálené, že si nemusím lámat hlavu se ztotožněním se. Potřebovala jsem se odreagovat od nejasností světa a jeho smyslu. Tahle klasika pomáhá. A dnes jsem si k žehlení týdenních praček pustila Solaris od Soderbergha. Kdysi jsme na něm byli spolu s mužem, to byly ještě časy, kdy jsme byli schopni jít na film dohromady a užít si to... Líbil se nám, i když ho tolik lidí kritizovalo. Není to žehlicí fílm. Často jsem jen koukala a málem si upálila prsty. Moc se tam totiž nemluví, o to víc je výmluvná kamera a hudba. Taky tam zazní básnička Thomase Dylana: Death shall have no dominion

V češtině mi zní jen verše: I když milenci zmizí, láska zůstane...

A panství smrti pomine...

Milá D., moc na tebe myslím a přeji hodně síly!

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud křečovitý.

Od září mě bolí břicho. Diagnostikovala jsem se na žlučník, který se stal asi hromosvodem všech stresů, které si nehodlám připouštět. Začalo to všechno tím, jak jsem se osamostatnila, dostala jsem vozidlo a mnoho chytrých doporučení typu: jezdi opatrně. Když ti nejde zařadit jednička, nepanikař, rychle si přeřaď na něco jiného a ono to tam zapadne. Parkovat se naučíš časem. Najdi si čas a někam si vyjeď, nemůžeš jezdit jen po tomhle městě (tuto radu naprosto miluju, zvláště tu část s časem) apod.

Do toho logistika rodiny, kdy oba velcí pracují, oba malí ještě potřebují asistenci a pes je mistr v překážení a v tom nejpodlejším načasování, kdy hodit šavli na koberec v obýváků.

Nejhorší jsou rána, kdy se snažím vypravit jednoho školáka, který pravidelně vytahuje v 7.20 nějaký tajný papír, na kterém je třeba žádost o surovou nit na „dnešní“ hodinu výtvarky. Jonáš, který je asi tak samostatný jako všichni členové Mama hotelu, mi zdárně ukrajuje drahocenné minuty, kdy bych si mohla třeba vypít kafe, pořváváním: „Ci papu! Ci auto. Ne to auto, TO auto! Tutu? Mámo, KAUU (králík – nejčastěji uvězněný mezi šprušle postýlky, takže já jsem volána k záchraně)!“

Oblíkám se na úplně poslední chvíli, protože mám strach, že se o mě jedno nebo druhé dítě opře rukama od jogurtu. Hrůza, když zjistím, že to, co jsem si před spaním vymyslela jako kreaci k oblečení, mi nesedne a já se potřebuju z riflí přehodit do sukně. Permanentně chodím neučesaná, protože hřeben už je prostě nadstandard. Stresy, kdy docela slušně upravená rvu batole do zimních bund, čepic a pohorek, takže jsem i po 20 vteřinách docela zplavená a to mě čeká cesta do jeslí, kde ho zase z těch věcí musím dostat a narvat na něj erárek, což není tak strašidelné jako třeba fakt, že jsem před tím 10 minut hledala místo k zaparkování, protože jesle jsou v zóně nepřátelské vůči začínajícím řidičům.

Škola už je vlastně pohoda.

Ze začátku jsem měla křeče z jídla. Přesmažený langoš na koupališti. Octové čipsy, do kterých jsem jen tak letmo hrábla. Česnek. Vejce.

Pak jsem se začala hlídat, zamávala smaženým, česnekovým, tučným i půlnočním pochutinám a břicho přestalo reagovat na jídla a našlo si jiné záminky. Třeba cestování. Nebo úplně něco neidentifikovatelného. V hlavě mám pocit, že fajn, že je to dobrý a všechno zvládám, ale něco uvnitř si to nemyslí.

Táta se teď na mě díval a pravil, že není lepší diety, než když se člověk bojí něco sežrat! Táta o tom ví svoje.

V létě jsem si říkala, jaké by to bylo pěkné dostat se na váhu z období vysokoškolského zkouškového období. Už jsem skoro tam. Nikdy jsem nečekala, že to budu muset vykoupit algifenem ukrytým v kabelce, plandavými riflemi a horkými vanami ve tři ráno.

Mohla bych psát taky o tom, že už skoro dva měsíce se různě kluci střídají v tuberáckém kašli a chlap si občas užene taky nějakou lahůdku, ale nebudu, protože to je stejné tam i onde. Prostě, tenhle podzim je jedna velká křeč.

Čivava na oslavě

Tak nevím, buď stárnu, nebo se ze mne stává čivava, ale místo, abych popřála mamince hodně štěstí, zdraví, živijó a rozezpívala všechny dokola, tak jsem rozbrečela sebe a spoustu jiných.

Byla jsem totiž dojatá už při předávek darů a nechala jsem se rozsekat faktem, že jsem tak vděčná, že mámu mám, že JI mám! Tak jsem všem řekla o tom, že prý lidi se stávají dospělými, až když přichází o své rodiče a že máma o ně přišla brzo a že to pro ni bylo a je těžké a že já jsem sobec ( to už řvu, matka a spoustu jiných taky), nedokážu skoro dopovědět, ale chci jen říct, že jsem sobec a že si pro nás s bráchou přeju, abychom nikdy v tomto směru nedospěli, že jsem sobec a že chci být dítětem a že chci, aby tady byla dlouho, DLOUHATÁNSKY!

Uplakaná máma konstatovala, že ji budou muset odstřelit. Beru ji za slovo.

CAT 09

Vybrat jedinou fotku, která by obsáhla celou náladu a dojem z Barcelony a okolí není jednoduché. Nakonec jsem sáhla po téhle mozaice z parku Guell, protože je poskládaná z jednotlivých částí, stejně jako byl tenhle výlet.

Je na ní modrá s bílou, barvy moře a majáku, u kterých jsme byli každý den. Voda se pod náporem větru vlnila a tříštila, ale byla teplá a kdyby platany přilehlé aleje nepouštěly barevné listy, nikdy byste nehádali, že podzim je i u nich.

Když si na tuhle kachli šáhnete, ucítíte, jak je vyhlazená, kolik dlaní už přejelo po okrajích, kolik objektivů na ni zaostřilo a kolik zad se o ni opřelo. Tu vyhlazenost cítím doteď. Na pláži byl zlatý hrubozrnný písek, který mi odrbal nohy lépe, než jakákoliv pedikérka, slunce udělalo peeling celého těla a slaná voda vybělila nehty i zuby. Další dávka pocitu vyhlazenosti přišla díky dětem, které se netopily, nepotřebovaly doktora ani nepadaly z balkonů při nočních pokojových večírcích. Ty vrásky, které mám normálně ze školy se jim podařilo vyhladit. Příjemný botox.

Vím, že celá tahle pohoda bez nepříjemností není náhoda a já jsem za ni vděčná. Moc jsem si přála odpočinout, ale představa, že dělám dozorce 40 studentům v zemi, jejímž jazykem nevládnu, mě naplňovala spíše úzkostí. Nakonec mě ten týden nakopnul na další školní rok minimálně. A do té doby snad vymyslíme další exkurzi. Díky!

Mariánské léto

Mikulášovi vypadl první mléčný zub. Museli jsme ho popohnat, protože se mu za mléčnou jedničkou začala klubat jednička dospělácká a protože je to asi gentleman, chtěla nechat původní jedničku svému zabranému prostoru a rozhodla se vyrůst až za ní. Při představě, že syn bude vypadat jako jistý druh piraně, která má ještě vnitřní čelisti (nebo že bych si to popletla s Vetřelcem?), jsem mu občas zubem zalomcovala, protože tvrdilo, že moje vychylování je lepší než to jeho. Což třeba moc nechápu, tohle nejsou moje geny. Já vždycky SAMA...Nakonec si ho vyloupnul, když seděl sám v autě, čekal na otce, který se odebral na poštu. Otec se vrátil, aby našel prvorozeného s rukama od krve a s pořádnou lochnou v úsměvu. Byli jsme nadšení všichni, dokonce i Jonášek, který to oslavil dílem z Prasátka Pepiny. Tak to bychom měli!

O víkendu jsme oslavili Jonášovy narozeniny, protože ve středu si sbalím kufry a pojedu s celým autobusem studentů do Katalánska, takže bych dítěti mohla přát jen pomocí sms. Otcovi nechám druhorozeného a psa, s sebou beru prvorozeného, co umí tolik španělsky jako já. Nicméně, dostala jsem dnes publikaci "Moje první španělská slovíčka", kterou si dám pod sedadlo a v Barceloně budu vědět víc než jen maňana ombre :) Počasí je zarezervováno, teď jen, aby se nikdo neutopil, neztratil a nebyl uláskován do těhotenství. Tohle bych nerada vysvětlovala rodičům, ačkoliv jsme se s kolegou pojistili a zakázali výjezd všem pod patnáct. Mikeš snad zlobit nebude...

Před 8 lety jsem se zařekla, že už NIKDY nepojedu autobusem více než 15 hodin. Tolikrát jsem absolvovala drkotání autobusem za kanál a zpátky a potom taky jednou z Korfu na Moravu, že mi nohy trnou jen co vidím ty zúžené sedačky s možností výsunu do boku. No a po letech to tady máme zase. Ta paměť!

Konec léta

Poslední neděle před nástupem do školy. Zní to trochu jako nástup na manévry, ale není to tak. Kluci mě vyždímali. Jsem ráda, že nebudu muset vymýšlet každý den nový plán. Nebudu muset být nervózní, že nedělám nic z toho, co bych ráda dělala (přípravy hodin češtiny, kterou jsem fakticky nikdy na SŠ neučila), číst si v knihách dlouhé hodiny, protože se mi právě chce, jít si zaplavat do velkého bazénu a nenechat se opalovat u brouzdaliště). Sobec a jedna z mála učitelek, která se ráda vrací do práce v jednom. To jsem celá já.

Mikuláš se přes prázdniny vytáhl. Vyhodila jsem mu polovinu textilií, které ukrývala tříšuplíková komoda a nevěřícně zírala, jak se to sako, ve kterém vítal minulý rok své školní léta, scvrklo. Už má nové, protože tahle tradice, vítat školu sakem, se líbí nejen mně, ale i jemu a já vnitřně cítím, že Mikulášova záliba ve formálních oděvech má být satisfakcí za neexistenci dcery, která by určitě celá nadšená nosila šatky s kanýrky.

Jonášovi jsem během léta ostříhala kudrliny, takže se taky proměnil v kluka. Nicméně, jeho mluva je stále kudrlinově miminkovská. Já jsem pořád: "Tatu!" Někdy mě moc mrzí, že mě rodiče nepojmenovali "auto", protože to bych byla i oslovována, ach, jak já bych byla oslovována!

Jakub si/nám koupil novou dočku, čti auto, a všichni jsme z ní unešení. Někdy dokonce i jiní kolemjdoucí, muž se dme a já taky, no jako ty kozy. Každopádně, jsem vděčná, že muž skončil s érou hledání vhodného auta a máme snad na pár měsíců pokoj.

Moje auto je červené, má kola i volant, sžíváme se.

Mikeš prošel svým prvním opravdovým táborem, na který jsme ho ukecávali dlouhé týdny, až jsem přišla se spásným nápadem a nalákala ho na možnost vlastního nože (bylo to na seznamu). Uchlácholen rybkou v kapse, odcestoval na týden do hor a když se vrátil, měl takovou tu náladu – nikdo se mě na nic neptejte, měl jsem se fajn, ale víc vám říkat nebudu, protože byste to nechápali. Měl jen a jen vlastní zážitky. Vedoucí, což byli zároveň naši známí, ho velmi chválili, někteří ho dokonce chtěli vyměnit za vlastní výrostky. Nedala jsem.

Jonáš chodí do jeslí už celé tři dny. Při prvních předávkách se nechal slyšet: "To necu, necu!" Ale mají tam poschoďovou garáž a velké množství aut, takže zase tak velké protesty neprobíhají. Už po pár dnech sleduji obrovskou změnu v chování, aspoň pro prvních pár minut, co vycházíme z jeslí. Normální a klasické chování je to, že vyběhne z brány, nečeká a letí k něčemu, co ho zrovna uhrane. Na mé volání moc nereaguje. Nové chování obsahuje vzorné čekání u brány a na mé požádání o ruku, se mě chytne a jde vzorně až k autu, které vzorně vítá: "Aoj Auto!" a poté se nechá přikurtovat. Dále pokračuje v usilovných modlitbách, aby matka/tatu slušně vycouvala a zavezla do bez úrazu do místa určení.

Zatím jsem ho vyzvedávala po obědě, takže nám teta dávala svačinu s sebou domů. Naposledy jsem hladově nakoukla do pytlíčku a tam byl tak čerstvý chleba s vajíčkem natvrdo, že jsem ho snědla dřív, než si dítě stihlo umýt tlamičku po obědě. Vaří jim tam dobře!

Dnes to venku voní jako konec léta.

Být to na mně, nevadí. Hlavně když babí léto bude trvat do dubna!

Bazénová myšlénka

Byla jsem teď několikrát s kluky na místním koupališti. Chodíme ráno, bazény jsou čistě vydrhnuté, voda čirá a na trávě jsou korále rosy. Baví mě sledovat, jak se plocha pomalu zaplňuje, přibývá dek, jekotu, vůní a barev. A když je trávník jako patchworková deka a slunce svítí úplně všude, tak se zvedáme a odcházíme. Zjednodušeně, přijdeme před devátou a ve dvanáct jsme už doma. Déle by to byla muka.

Jak jsem tak seděla na okraji brouzdaliště a koukala na všechny spolumatky, které tam různě loví děti a postopadesáté přidržují dítě na klouzačce nebo podávají kbelík a lopatku, uvědomila jsem si, že je docela jednoduché odhadnout, kdo už je matkou. Povislá břicha, strije, jizvičky na nohou, křečáky, nebo naopak vychrtlost a do očí bijící nedostatek spánku. Abych byla genderově korektní, musím podotknout, že rozeznat tatíky taky není žádná věda. Pupky, začínající pleše a podezřelé držení těla. Je to skoro k vzteku, že se odnošení dětí a stárnutí (není nějaké lepší slovo, shrnující, že už vám není dvacet, ale čtyřicet taky ne?) neobejde bez těhle tělesných projevů.

Výjimky se samozřejmě najdou, ale ty se mi nehodí do myšlénky, takže je trochu vypudím.

Když jsem tam takhle seděla a do zadnice se mi na dlouhé hodiny vrýval vzorek dlaždic, přišla jsem na to, že je dobře, že sedím zrovna u tohohle bazénu. Pocit sounáležitosti a zapadnutelnosti do profilu zúčastněných mi totiž zvedl dost sebevědomí. No, možná nezvedl, ale taky nepodryl, jako kdybych se vypravila k bazénu se skákacím prknem, na kterém stojí trojúhelníkovitě vysoustružení snědí mladíci a poočku sledují dole se dobře bavící svěží a úžasně tvarované mladice v zářivých bikinách. Tohle už není bazén pro mě. Tady cítím každou svoji nedokonalost třikrát víc, než v brouzdališti.

Bazénová myšlenka je prostá a lehce vztáhnutelná i na jiné oblasti.

Najděte si svůj bazén a pro zachování dobrého pocitu, zůstaňte u něj.

Nikdo netvrdí, že se musíte plácat u neplavců na věky věků, třeba zase jednou dojde na zářivé bikiny, ale pro tuto chvíli, pro vaše seběvědomí a udržení se nahoře, buďte tam, kde je vám dobře.

Můj muž dnes oslavil narozeniny, jejichž číslo už zní docela dospěle. Zdá se mi, že po letech, kdy nevěděl, kam se podít, protože skákací prkno nebyla zrovna jeho parketa, našel svůj "bazén" a je u něj rád. A já jsem ráda s ním! Happy Birthday Love!

Dopis Mikuláškovi, co má poprvé pravé prázdniny

Celý článek

Papír

Nohy nahoře. Měsíc ujedený mládětem. Po balkónovém zábradlí vyvěšené vonící prádlo jako v šapitó barevné šátky. Soused idiot, kterého mám už problém i pozdravit, chodí kolem garáží, kuje další pikle a hledá jiné kolaboranty. Proč zrovna my s ním musíme sdílet garáž? Má to být nějaká lekce pokory? Jeho žena nevychází z domu. Je mi jí líto, ale je mi líto taky mně, protože jsem chtěla nová vrata do garáže, kam už MOHU parkovat.

Ech, mám udělány zkoušky v AŠ, což už nikdy nechci opakovat. Takové stresy jsem měla naposledy u státnic z češtiny a potom už nikdy. Testy jsem měla pořád přilípnuté v online verzi na liště a učila jsem se po nocích, nebavilo mě číst si v knize a vyplatilo se to. Údržba byla nejvtipnější část, protože po jediné praktické hodině v AŠ jsem věděla, že bezúdržbová baterie neexistuje, když mi rupne klínový řemen, mám stahovat silonky a pokud budu náhodou s tirákem na Ukrajině a nepůjde mi nastartovat, mám zkusit rozdělat oheň. Na jízdy jsem musela čekat skoro dvě hodiny, venku hic a vlhko s dusnem, navíc všechny děti místo aby odjely k babičkám se rozhodly přecházet po přechodech a hrát si v obytných zónách. Moje paní učitelka ale zvolila výborný grif, komisaře bavila vtipnými historkami o předcházejících studentech nebo kladla zvídavé dotazy, takže pan komisař zas tak moc nemluvil do mého spojkabrzdaplyn. Na konci ani nechtěl předvést parking, ale měl připomínky k mé nelásce k chodcům, prý jsem jich měla vpustit na přechod víc. Já měla pocit, že se všichni raději drželi dále a nikdo se před autoškolou na přechod nehrnul. Na druhou stranu, zachránila jsem vběhnuvší dítě na přechod, kde zrovna byla červená a na naší straně zelená, protože mi bylo jasné, že ujelo matce na odrážedle a matka celá rudá běží ulicí a ječí už zdálky. Kolona za mnou byla možná nasraná, ale já mám pro spolumatky, co mají dítě na odrážedle naprosté pochopení. Tak to mi možná přičetl Katány k dobru.

Měla jsem radost a pořád mám! Auto, co jsem dostala od muže a ještě mu nedala jméno (nechtěla jsem být předběžně pozitivní :)) na mne čeká před domem, dokonce prošlo nutnými kontrolami a má kola i volant! Proč musím čekat měsíc na placku řidičáku je mi ovšem záhadou. Těch pár týdnů bude naprosto stačit, abych všechno s bravurou zapomněla a začínala zase od začátku.

Teď už jen pobalit veliké kufry, nezapomenout na plavky a tradá. Jedeme tam, kde jsme už byli a není to dovolená, ale místo, kde jsou děti šťastné, wursty a schnitzl jsou nefalšované a krávy se pasou na rozlehlých loukách. Alles gute!

Smolíček

Jen málokdy mám touhu zachumlat se do naprosto zpoceného těla. Dneska si tohle mládě odpoledne zchruplo a pak jsem ho skoro snědla.

Jonáš se dostává do velmi nebezpečného věku, kdy je většinu času tak roztomilý, že byste mu odpustili naprosto každou zrůdnost, kterou vymyslí (momentálně chce pít jen z misky jako pes), nebo si pořídili dalšího takového.

Brala bych to za podmínky, že bych dostala už rovnou skorodvouleťáka. Takže SMOLÍČEK :)

Ale vysvětluje se tím domnělá teorie o nejlepším odstupu mezi sourozenci, tedy 3 roky. Nenechte se ošidit. Po tomhletom roztomilém období, nastoupí něco velmi vzdorovitého, které plynule přechází do puberty!

O nových státních maturitách I

Říkat novým státním maturitám NOVÉ, je stejný nesmysl jako považovat Mikuláše za novorozence, který se nedokáže sám vysmrkat. Kdyby to bylo dítě své doby, pomalu by se dostávalo do puberty, protože je to však PROJEKT své doby, připadají mi nové maturity jako manželský pár v nejlepších letech (a dosaďte si tam, co chcete).

Když jsem maturovala před dávnými lety, slyšela jsem naříkat své učitelky angličtiny, jak to bude s těmi novými maturitami strašné, že je to úplně nový systém a kdo ví, jak to ti studenti zvládnou. Po 12 letech jsou nářky stejné, většinou pláčou i stejní učitelé, jen se k nim přidávají noví, nejvíce pak křičí studenti, kterých se to bezprostředně týká, tedy letošních třetích ročníků.

Pokud nejste rodičem výše uvedených, nebo učitel, který má příští rok poprvé maturovat nově (nebo výhledově v dalších letech), či informační lačnivec, asi už máte toho humbuku kolem maturit plnou záď a nejspíš všechny nové zprávy vypouštíte. Nedivím se.

Celý článek

Klučičí zóna

Nikdo netvrdí, že se ti dva mají rádi pořád. Jen ten starší to dokáže popsat precizněji, než ten malý, který ve chvílích nouze kroutí hlavou a volá jako siréna: " Ne ne neeeee!".

Na uvedené ceduli jde poznat, že se č.1 dívá ráno na Dexterovu tajnou laboratoř, kam má zákaz vstupu nejen jeho sestra, ale rovnou celá rodina. Takže já jsem zatím v klidu, protože zóna anti ke mně ještě nedorazila. Uf.

A nepište mi do komentářů, že to není na dlouho, protože momentálně potřebuji dobrou náladu, dík!

Naprosto osvětleno

Už dlouho jsem se chystala, že Vás všechny upozorním na krásu nového zboží u Emily alias šikovné keramičky, designerky a hlavně kamarádky. Na fotce nejsem důležitá já (jenom trošičku), ale především stínidlo nade mnou.

Je z plastu, vypadá jako vločka a poskládat si ho musíte sami, protože autorky jsou jistojistně hravé a bezdětné :) Kupujte, protože jsou. A co vy víte, za rok už bude třeba trend lustrů z paroží!

V nabídce je i daleko hezčí drát, než na co jsem tu nádheru připoutali my.

tutototo

Ráno se kluci probudili těsně před pátou. Ono to asi bylo tak, že Jonáš se omylem vzbudil, zahýkal, probral Mika, ten automaticky, aniž by okem aspoň mrknul na čas, vstal, vytáhnul menšího hýkala z postýlky a namířili si to do obýváku. Za chvíli řev, protože Jonáš se svou hotentotštinou něčeho dožadoval a Mik na něj hulákal, ať to řekne pořádně, že mu nerozumí. Jonáš jen fistulí: „Totuto tam too TUUTOOO!“

Tak jsem vstala.

Udělala jsem pití do hrníčků, zapnula kávovar a při letmém pohledu na časomíru mikrovlnky málem omdlela. 5.12 hodin ranních.

Celý týden mám budík nastavený na půl šestou a oni si v sobotu ještě přivstanou. V těchto chvílích bych je strašně ráda vyreklamovala. Mrákotně jsem přivřela dveře do obýváku a šla zase upadnout do peřin. Pak se ti dva dostali nějak k nám do postele, Jonáš skákal po našich tělech, Mik se mi obmotal kolem kotníků, zmrzlými chodidly mě vyděsil tak, že jsem se málem probrala. Fena šťastná, že je smečka na jedné hromadě upustila hromadu chlupů mezi parkety. Sobotní ráno.

Muž odjel se psem za rodiči naplnit kontejner a my zbytek šli procházkou na oběd k mojí mámě, co si pod náporem radosti, že nás vidí, propíchla chodidlo nožem otcovy výroby. Na úvod návštěvy dost krve, na můj vkus. Na druhou stranu, byly jsme tam samé duchapřítomné osoby, takže jsme nohu zamašličkovaly, já obvázala a máma odhopkala dovařit oběd. Jonáš se sobecky dožadoval taky náplasti a obinadla, nakonec jsem mu oblepila prst a podotkla, že je to typický chlap. Ženská si uřízne kus nohy a on chce oblepit bebí, které reálně neexistuje.

Po příchodu domů oba kluci odpadli. Jonáš naprosto odevzdaně, Mik tvrdil, že nejde, že nepotřebuje, ale před chvílí jsem ho našla spícího v sedě (hlavu opřenou o světelný meč) na sedačce.

Maturity proběhly v klidu. Plakalo se jen jednou. Všichni ti velmi slabí to utáhli aspoň na čtyřku, já byla spokojená s tím, že se ta víkendová příprava vyplatila, a znovu jsem si uvědomila, jak mě čeština baví, jak se mi vytvořila jasná představa o tom, jak bych ji ráda učila a proč to není nesmyslný předmět, jak se mě někteří kolegové snaží přesvědčit. No řekněte, hádat se s někým, k čemu je studentům čeština je trochu podúrovňové.

Po týdnu pevnějšího kolegiálního soužití jsem pochopila, že v tomto zaměstnání si musím dávat pozor na ústa daleko více, než jsem byla ochotná připustit. Ne každý je tím, kým se tváří být a za lacinými úsměvy se často skrývá Brut. V pátek jsem už byla regulérně paranoidní a chtěla se zavřít do kabinetu a zahrabat se do starých čísel časopisů. Žabomyší války, ve kterých nechci figurovat, ale někdo na mě míří, kdy se stávám terčem jen pro své mládí/stáří, velikost prsou, oblíbenosti u studentů, sebevědomí...Svět velkých mě v tomto ohledu strašně nebaví. A to že píšu takhle tajnůstkřsky je jen důsledkem rozpočaté paranoi.

MLČETI ZLATO. Znovu a zase. Jsem v této lekci nepoučitelná. Asi proto jí procházím zas a znovu.

Ve čtvrtek jsme byli s Jonášem v televizi, budu to muset nějak archivovat, aby syn viděl, jaký byl koloušek a matka důležitá. Nerada se na sebe dívám, připadám si jako zvířátko. Neznám se v takovém pohledu a nechci si předělávat vnitřní obraz o sobě samé. Muž se ze zásady nedívá v televizi ani na známé, takže ten se v inkriminovanou hodinu zavřel, aby nic neslyšel. Ani se mu nedivím. Já koukala spíše ze zvědavosti, jak to sestříhali. Vtipné okamžiky, kdy lezeme s Soňou do manželské postele a uchichtáváme se, vystřihli, prý by to byl už jiný pořad, ovšem moji větu o tom, že hodně pracuji v posteli, tam s mrazivým klidem nechali.

Mám jediné štěstí, že puberťáci jsou o půl šesté většinou venku a na takové pořady kouká maximálně jejich matka.

Nechce se mi věřit, jak rychle tenhle školní rok utekl.

Mikeš se vypracoval na třídního předčítače, měla bych asi hrdopyšně zmínit, že byl dokonce předveden na třídních schůzkách, aby ostatní rodiče viděli, kam to může prvňáček dotáhnout v přednesovém čtení. Byla jsem hrdopyšná a ráchala se v okamžiku úspěchu, protože kdo ví, jestli už za pár let nebudu chodit do ředitelen spíš něco žehlit a vysvětlovat.

Na konci mě ještě čekají testy z autoškoly. Budu muset pomalu shánět knížku

Třešňové dny

Na jaru je úžasná jedna věc. V pondělí vyhrnete žaluzie a koukáte na veverky lítající po hlíně a kalužích zčernalého sněhu. Ve středu už hrajou golf na jemném greenu a v pátek už má všechna fauna žluté čumáky od opileckých hrátek s pampeliškami. Nikdo si nepamatuje, co bylo ve středu, natož pak v neděli, ta je ve středověku. Lépe se odpouští, lépe se kouká dopředu. Barvy a vůně jsou omamné a pokud zrovna netrpíte alergiemi, tak si to můžete i užít.

Šla jsem dnes na okružní jízdu s kočárem v jedné a s vodítkem v druhé ruce a vítr byl tak silný, že jsem si představovala, jak se každou chvílí vznese pes, potom já v růžové bundě, co bude jako velká vypraná cícha plápolat proti modrému nebi a nakonec i ten kočár s výskajícím dítětěm se k nám přídá... No jednoduše, mám ráda, když fouká...

S příchodem jara jsem si přestavila budík. Pípá každé ráno, protože pokud nejdu do práce, letím do autoškoly. Občas si musím vypomoci opravdovým taxikářem (rozuměj, někým jiným než manželem), abych to vůbec stihla. Jeden z rozhovorů, který mne kolem šesté ranní vážně pobavil:

Taxi: "Já jsem tak rád, že moje žena za volant nesedá. Lidi tady říděj jak prasata!"

Já: "Ale tohle mi nemáte říkat!"

Taxi: "Já než jdu na šichtu, tak mám úplně staženej žaludek!"

Já: "Asi byste měl změnit zaměstnání..."

Taxi: "Jak říkám, jak prasata...ale vám to půjde, hlavně se nesmíte bát!"

Bojím se, žaludek mám stažený jako před zkouškou ze staroslověnštiny a pokud jsem si aspoň na setinu vteřiny myslela, že když máte na střeše jasný nápis o amatérismu vašeho řízení, budou na vás ostatní účastníci provozu ohleduplnější, místní experti mě vyvedli rychle z omylu. Tady jde o metodu "NIC-BITCH". Na druhou stranu zcela otevřeně přiznávám, že mě to baví. Třeba po zítřejší lekci parkování a couvání to bude jinak a já zase budu uvažovat, jestli raději nepřesedlat na rikšování, za kterýmžto účelem jsem se vybavila i novým kolem.

Vyrazili jsme párkrát s Mikšem jen sami dva (otec kola nemaje a sedačka pro batole zatím nebyla namontována) a místo poklidné jízdy, kdy v sukni a lodičkách ladně pluji po okrajích vozovek, jsem si málem vyřvala plíce, protože dítě zatím drandilo jen po chodnících a má trochu freestylový způsob jízdy...To se potom špatně hraje na holandskou manažerku nepospíchající na vysokých kramflecích a s laptopem v proutěném košíku do kanclu. Nicméně, můj čas přijde.

Nedávno jsem přečetla výborný editorial o tom, jak je život kolem třicítky náročný, protože se člověk snaží do těch let narvat úplně všechno a být v tom dobrý.

Vidím to na sobě a na snaze sbalit hloupou tašku, když chci vyrazit na procházku s dítětem. Musím vzít plínu, flašku a nějaký piškot, ubrousky na utření uplatlaností. Knížku beletrie, kdybych měla čas. Papíry, kdyby dítě usnulo a já mohla konečně odepsat lidem, co jim půl roku dlužím listoví. Když jsme u toho vezmu i tu knihu, o které je třeba napsat recenzi, třeba na to dojde čas mezi pískem a houpačkou. Peníze, vybrat pobrat, čerstvé sýry nakoupit, protože muž si zaslouží kus kozy a já krávy a jsme dost staří na kvalitní jídla, tak co bychom si neužili. A bacha, je třeba opravit tyhlety testy, šup s nima do tašky, co už má rozměry kufru. A když jsme u práce, hodím tam i složku s maturitními tématy, ačkoliv tuším, že ty nemají šanci. Telefon, je třeba volat kamarádkám, babi, mamce, ale to je v pohodě, protože mluvit a stavět do toho bábovky mi jde výborně, pokud mi zrovna dítě nesype písek do mluvítka. Bylo by fajn mít při sobě foťák, je dobré světlo a rozkvetly ty asijské třešně. Fena by si zasloužila jít s námi. Chci to všechno pobrat. Jediné řešení, ke kterému jsem se dobrala: prodala jsem kočár a koupila nový. Má neuvěřitelný koš, takže nemusím všechno tahat v tašce na rameni.

Obrovská úleva!

Třicítka je úžasný věk. Vějířky vrásek kolem očí mi změkčují příliš ostrý profil. Veškeré komplexy zdrhly do nějaké nezemě a jediné na co nesmím zapomínat je vypnout hrb na zádech a koukat zpříma. Ráno deset minut v koupelně. A věřte, že když mám svých 6 hodin spánku, tak se cítím líp než v osmnácti. Pokud je to takhle, byla bych blázen nechtít urvat od života vše, co nabízí. Spousta věcí na seznamu už má fajfku, některé nečekané věci připisuji (až poté, co jsme feně vymysleli jméno, jsme přišli na to, že se nám moc líbí jméno jiné, takže nezbývá, než si jednou pořídit ještě jednoho psa – díky Bohu, že to takhle nemáme s dětmi :)), kupa věcí přichází sama. Žádný fastfood. Kvalita nad kvantitou, ve všem a nikdy už jinak!